PANDÉMONIUM
S mým spiata ramenem, a přec jak chvějný stín
v nehmotném zakletí, v noc sestupuješ se mnou
jak v hrobku mlčící... Tak spoután rukou jemnou,
v pavučí zapředen tvých úsměvů, v tmy klín
se náhle propadám jak v bědnou propast temnou.
A v blesku náhlých snů sžehavým smutkem jat,
v jas lučin ztracených já toužím... Květů něha
jak vůně uprchlá v mé zmlklé srdce lehá,
v mém duchu žíznivém, jenž k slunci rozepiat
byl za dnů zářivých, zsinalý oheň šlehá,
jenž proudí z očí tvých jak z hadích zraků svit,
zář’ duše tajemná, jež ve tvém srdci nítí
palčivou horoucnost... Půlnoční rudé kvítí
v tvých vlasech rozkvétá, ó Vestálko, jež třpyt
měsíce zbledlého jsi čerpala v své žití.
Zda hájů vzpomeneš, kde Filomélin hlas
v májových večerech zrazoval srdce tvoje
a v lesních studánkách hvězd zhlížely se roje,
z nichž v lačné srdce tvé planoucí prýštil jas?
Zda vlahé chvíle zříš, kdy bílé prsty svoje
v trs modrých šeříků jsi ztápěla v mdlých dnech,
kdy Června teplý dech se ve tvá ňadra nořil
a vášeň ztajenou jak teplý div v nich stvořil,
by rosou palčivou na tvojich žhnula rtech,
kde žhavý plamen úst svých v polibcích jsem zmořil?
11
Děs noci zelené v tvých němých zracích spí!
Klid chmurný mlčení kol tvého těla vlaje –
jak smrti chladný van. V tvých ústech hořkost zraje
ztracených jasu chvil, jež ret můj pohostí
rozkoší truchlivou vyhnanců bědných Ráje...
Je ticho, tma a noc, jež tají v stínech svých
přízraky blednoucí! Ty sama v ledné běli
mučivé čistoty, v níž hvězdy tvář svou zřely,
v své hrůze osleplá nad varem proudů zlých
a ohněm v plamenech, jež náhle rozhořely
se v tichém těle tvém, jež zažehnuto plá
jak žhnoucí pochodeň, zříš zraky ztemnělými,
pohledem dalekým v mé oči, ňadry tvými
horoucí víří stesk, jenž ke mně zavolá
jen slova kletby tvé výkřiky vražednými.
A v této chvíli zlé, v níž láska tvoje lká
v přeletných polibcích, jichž pal mým srdcem zmítá
a v řeku vlasů tvých se noří hlava zpitá,
duch zářný v těle tvém v tmu věčnou uniká – – –
Tlum kouzel opojných pak vášeň tvoje vítá,
jež tělo kvetoucí ve schránu promění
démonův odvěčných, jichž hled z tvých očí zírá
v mou něhu zmučenou, jež ve tvých loktech zmírá
kosmickou úzkostí, a v hrůzy zachvění
slast chmurná pramení z tvých úst v má ňadra sirá.
12