PRSTEN

PRSTEN
Z bran noci, plné hrůz, děs kletby na rtech svých, jsem zděšen uprchl se srdcem popleněným, v úzkosti oněmlým a v kruté strázni zmdleným. Dav šílenství jsem zřel a pochyb zžíravých, jichž jed mne opíjel a hořkost měnil v med, tlum mocí pekelných, jež ve svůj kruh mne zvaly, změť hříchů nejsladších, jež krev mou v oheň vzňaly, van smrti studený, nicoty mrazný led – – – V sad květný, ozářen jenž sluncem Tvým se rděl, ó bože, vedl Jsi mé kroky unavené, bys příval vůní dých’ v mé srdce uzamčené a proudům kypícím je navždy otevřel. Nad mojí hlavou pak v nezměrné lásce své ve slavnou úmluvu Jsi rozpial duhu Svoji jak oblouk vítězný, v němž duch můj v bílé zbroji radostné jistoty zřel kouzlo vášnivé pozemsky smavých jar, jenž voní narcissem, opojnou sladkost rtův a skrytou sílu révy, všech výšin tajemství, jež zrakům mým se zjeví v hodině polední jak požár v srdci mém. 30 Na žhnoucí znamení jsem zdobným prstenem s kamenem tajemným, jenž na mém prstě plane svým jasem tlumeným, kdy v moje oči kane, se spojil s Životem ve svazku nezmarném. Však soumrak důvěrný a Istný, jenž budí zas’ pobledlé přízraky, zved’ v ňadrech mých stesk šedý – – Mrak černý nebem plul... V listoví ztracen, bledý a zmlklý úzkostí jsem slyšel větrů hlas: Bláhový, o čem sníš? Slyš, každý šeptá list tvůj pošetilý klam! V tvém prstenu pak hoří rmut země zsinalý, jas, jenž se v posled zmoří, neb smutný kámen jest, žal nese amethyst. – – Mé srdce zlekané se ztišilo. V roj snům, vzlétnuvším v temnou noc jak zářných raket příval, jas ducha klidného svou tichou píseň zpíval. Mír v srdci, přitiskl jsem prsten ke svým rtům! 31