PRSTEN
Z bran noci, plné hrůz, děs kletby na rtech svých,
jsem zděšen uprchl se srdcem popleněným,
v úzkosti oněmlým a v kruté strázni zmdleným.
Dav šílenství jsem zřel a pochyb zžíravých,
jichž jed mne opíjel a hořkost měnil v med,
tlum mocí pekelných, jež ve svůj kruh mne zvaly,
změť hříchů nejsladších, jež krev mou v oheň vzňaly,
van smrti studený, nicoty mrazný led – – –
V sad květný, ozářen jenž sluncem Tvým se rděl,
ó bože, vedl Jsi mé kroky unavené,
bys příval vůní dých’ v mé srdce uzamčené
a proudům kypícím je navždy otevřel.
Nad mojí hlavou pak v nezměrné lásce své
ve slavnou úmluvu Jsi rozpial duhu Svoji
jak oblouk vítězný, v němž duch můj v bílé zbroji
radostné jistoty zřel kouzlo vášnivé
pozemsky smavých jar, jenž voní narcissem,
opojnou sladkost rtův a skrytou sílu révy,
všech výšin tajemství, jež zrakům mým se zjeví
v hodině polední jak požár v srdci mém.
30
Na žhnoucí znamení jsem zdobným prstenem
s kamenem tajemným, jenž na mém prstě plane
svým jasem tlumeným, kdy v moje oči kane,
se spojil s Životem ve svazku nezmarném.
Však soumrak důvěrný a Istný, jenž budí zas’
pobledlé přízraky, zved’ v ňadrech mých stesk šedý – –
Mrak černý nebem plul... V listoví ztracen, bledý
a zmlklý úzkostí jsem slyšel větrů hlas:
Bláhový, o čem sníš? Slyš, každý šeptá list
tvůj pošetilý klam! V tvém prstenu pak hoří
rmut země zsinalý, jas, jenž se v posled zmoří,
neb smutný kámen jest, žal nese amethyst. – –
Mé srdce zlekané se ztišilo. V roj snům,
vzlétnuvším v temnou noc jak zářných raket příval,
jas ducha klidného svou tichou píseň zpíval.
Mír v srdci, přitiskl jsem prsten ke svým rtům!
31