EKLOGA

EKLOGA
Co zvonce stáda mile se mísí v sladké selanky, pojď, milá, k studeným napít’ se studnicím! V háj tamaryškův a oliv, oranž sladce kde voní a luzně duha hrá barvami v listoví. Pojď, Chloe, uzříš v zrcadle vodním obraz líbezný, sametné tváře s pelem broskví růžovým. Sladký tvůj obraz, tak pomíjivý za nocí mlžných, ó, nečistými nestřísněný doteky; tichý jak měsíc, z moře vystupující v oblacích, tak osamělý, tak krutý a zamlklý; křehký a nachový, jak zoře po noci bouřlivé, svůj vlastní obraz, milá, uzříš a zmlkneš; v podivu utichneš, neb nadarmo nedala Bohyně ohně velikého těmto rtům a nevědomým těmto ňadrům mléčným bělosti, jíž Luna závidí, jasu těmto očím, jehož hvězdy závidí. 27 Po celé zemi, jež voní pokorně květy a mlékem, starou my chceme rozptýliti pověru, neb neumřel Veliký Pan: srdce žhnoucí s večerem po hájích všude uslyší jeho píseň. 28