LETNÍ SLUNOVRAT

LETNÍ SLUNOVRAT
Té noci opojných jak zvuků víření mne jala hudba vod a něžné květy strání mi ve tvář zavzdychly ve větrů zachvění a kol mé hlavy táh’ dech zlaté žatvy zrání. V líbezný vnořen sen jsem opojen pak mnil, že slyším srdcí tep a vzdechy rozrušené pobledlých lesních žen, k nimž ret se naklonil, by pil jich polibky, mdlou něhou roznícené. A řečí horečnou zdroj ke mně promluvil, les v ticho ponořen v své hloubi vůně skrýval... Hrál vítr haluzí, jak do strun silných bil, na zemi zrosenou setřásal květů příval. Řad stínů kol mne spěl a zlatých bludic smích zapadal v houštinách, kde lačný zrak můj hledal tančící řetěz vil, s rtů jejich rozkvetlých dech v chladnu půlnočním jak mlžný prach se zvedal. V jich okruh čarovný jsem vkročil bled a tich. Hvězd jiskření jsem zřel měsíčních tkání sítí, kdy k zemi padaly, hasnouce v objetích ztemnělých v dáli hor, kde jitřní nach se nítí. 9 Jas pojal srdce mé, v něm navždy pak se skryl – Dech země líbezný v svém vichru vůně choval, svou něhu bezelstnou mi v čelo žhavě vryl. V klín lesů klekl jsem, všem božstvům obětoval. 10