DIVOKÁ ORLICE

DIVOKÁ ORLICE
Slyšíš, jak hučí a kvílí a hřímá, skály jak drtí a v objetí jímá, řičíc a lkajíc se v propasti vrhá zpěněná řeka? Ticho kde pravěčné ve hvozdy lehá, zlatými slinami k obloze šlehá, divoce naříká, závoj svůj trhá, řve a se vzteká, rujná a šílená jak žena vilná za nocí zelených ňadra svá smilná vztyčuje ke hvězdám, v klín svůj jež strhá v objetí měkká. Ticho a hrůza jde pustými tesy! Přes hroty horské a ponuré lesy krvavý Západ se chvěje a zmírá! Planoucí štíty zamlklých lomů se zvedají němě! Ohnivým věncovím zdobená témě nejvyšších vrcholů v nebesa širá vrhají svity přízračných bleskův a ve vírné bouři, v stříbřitých mlhovin tančícím kouři ty, Řeko, jediná jak velká lyra zvedáš hlas lítý. 44 Jarní když větry jí vzdouvají divě, podobna oři, jenž o žhoucí hřívě zlatými kopyty v tajemném ržání zdeptává zemi, k oblakům opálným bujný trup vzpíná, mlčící balvany v náručí spíná, hlavu svou znavenou v opojném lkání pod haluzemi na chladná skaliska s večerem klade, kde v prudkém výdechu smrčiny mladé chytají v kadeř svou perlová plání nad peřejemi. Na výspě vyprahlé, slunce kam pere žárnými biči a mlázím se dere smyslně lichotný, žhavý proud jeho na moje tělo, obnažen stanul jsem. U pat mých vzlyká panenská řeka a ke rtům mým stříká! V horoucnost vzplanulou, v žár ducha mého, nad nímž se chvělo duhových nadšení jiskřivé tkání, rozžíhá blesky a v třesku jak zbraní srdce vod válečně v hluk světa všeho v ohlas by znělo! 45 Jaká slast, zříti, jak v kalný rmut žití z tryskavých proudů se zářný jas nítí, v němž hoří zmlazeno lázní tvou dravou mládí v žal světa! jaká slast, zapomnít’ mstivého hlasu hoře i úzkosti, šílenství času neznati na chvíli, duší kdy žhavou rudý trs zkvétá! Sám v tříšti zářivé krůpějí mrazných, s hořícím nitrem v chlad němých stěn srázných volám tvé jméno a nad mojí hlavou orlice vzlétá. 46