STÍNE..
Neopouštěj mne ještě! Dál
se mnou pojď,
než umře tento den.
Než spadne mlha, zmlkne pták
a jiný pohltí tě stín..
Po pruhu jasném, jenž nám zbyl
z velkého daru slunce kdys’ –
mé ztrmácené kroky voď!
Pamatuješ se? Velký byls
a já jsem takový byl malý..
Objímal jsi mne, bránil, kryl,
přes lávky ved’ ve vodách stále
chvějící se a nastražený,
plašil jsi bledé hastrmany,
v hynoucím slunci rost’ jsi v stráň,
s draky a s ďábly ses za mne bil.
Pamatuješ se? Sladký kraj
byl něžný, teplý; města chlad
věží a zdí v polední čas
tovaryše dva – vítal nás..
63
A u zdi, s níž padaly růže
a nad níž střemcha voněla,
nesplýval jsi už jenom se mnou..
Vždyť byla krásná a byl máj!
Vím, bratře, že jsem tu jen host,
číš tvoji že jsem vypil do dna
a dříve, než se slušelo.
Svět křížem krážem prošel jsem,
zpíval jsem, bil se, tančil jsem,
kdy tys už býval unaven.
„Kvete už pro tě kalina“,
děls tiše. A pak: „Hochu, dost!“
Tovaryši můj – tedy: dost!
A za vše dík, i za tvou družbu.
Vím, že už na mne nezanevřeš,
a jak jsi černý, tak jsi věrný,
leť, kráčej, stůj – jsi vždycky můj,
jediný věrný mne provedeš
bezpečnou rukou ve svůj háj,
kde vzplane stín ve světlo velké
té hříšné duši pro radost.
64