Ó muži sladko jest zemříti pyšně v boji,
kdy otrávený šíp zraňuje prsa bílá,
kdy ručej krvavý po slavné proudí zbroji!
Rty smrti pijí chlad, v mých zracích hasne síla,
jež bez poruchy kdys’ děsila temnou mocí
dav chabých vrahů všech, jichž paže zraňovala – –
V mých očích krahujčích, jež blednou chladnou nocí,
zář’ tryzny pohřební jak pozdní sláva vzplála,
pláč truchlý mojich žen, jenž v údy rozkoš chmurnou
mi vlévá naposled, dřív nežli oheň ztráví
mé tělo na popel, jenž ukryt zlatou urnou
v mohyle vysoké můj pohrobí žár dravý,
jenž kypěl žitím mým jak vlny dálných moří,
chut horkých polibkův a vůni černých vlasů,
po nocích horoucích mír sladký v ranní zoři,
večerů stlumených soumračnou něhy krásu
a vše, co srdce mé, tak veliké a žhavé,
v své hloubi chovalo, kde vášní požár svítal.
Zřím mladé druhy své, jichž dav v své kráse plavé
ze slavných vítězství mne hrdým zpěvem vítal,
zřím ohně posvátné na počest bohům, věrným
mým mečům krvavým s tuhošťských temných plání,
jak nocí ponurou vstříc planou mrakům černým,
zřím nejkrásnější z žen, jak k nohám mým se sklání,
by tělo, líbezné jak květu přízrak bílý
mé touze nabídla, k rtům zvábila má ústa,
bych v sladké závrati z nich čerpal dar své síly
a mocí zraků svých ji vléval v srdce pustá
ochablých hrdinů, jichž nejistota paží
mé srdce trýznila, bezelstné zraky nyvé,
rtův úsměv poklidný a důvěřivost stráží
v mých žilách vzbouzela žár krve bojechtivé – – –
A teď, zde opuštěn, kdy pozdní jeseň vane
mi listů zarudlých dav ve tvář zmírající,
u kštice bohaté ocúnů bledost plane
a smrti mdlobný klid se rozestírá v líci,
na nebi dalekém, kde stoupá měsíc zlatý
jak kotouč ohnivý z mlh temných na východě,
zřím požár shasínat’, z mých zraků mocně vzňatý,
jiskrami zbledlými jak živoří v mém rodě,
má říše, bez hranic jež stoupala k hvězd výši,
se v propast propadá, můj popel splaví vlny
vyhaslé odvahy, mé truchlé srdce slyší
pláč zraků sesláblých, jenž zmírá hoře plný!
Ach, muži sladko jest zemříti pyšně v boji!
Však horké srdce své, tak hrdé, vášní vroucí,
já toužím zanechat’ znavené druži svojí,
živé a tlukoucí, by plálo v zraky mroucí,
své srdce krvavé, v němž v bílém ohni proudí
nezmarná síla má, jež zmlazuje a léčí
květ srdcí znavených, jenž zaklet ve tmách bloudí –
by hřmělo na poplach a k divé zvalo seči!