Tma lesů hlubinná a ostrý útes skály
nad řekou hlučící, jež naříká a hřmí,
jak závoj jejich žen mou zarostlou tvář halí,
by zakryl závist mou a zmatek neznámý,
jímž prsa bouří mi a do běla krev hoří,
když chvějné ruce mé se v chladný ručej noří,
by oheň zmrazily, jenž moje tělo pálí,
a žhnoucí žádostí by posléz’ v tichu tmy
po ňadrech rusých žen se rozvášněle vzpialy.
Jsem lačný zbloudilec, ten, jehož plémě bědné
se s vlky sbratřuje a skrývá v jeskyních;
syn vlčice snad jsem, jenž v marné touze vzhlédne
na ženy líbezné, jichž těla bílý sníh,
jimž hroty ňader žhnou, když v loktech mužů leží,
a oči zaplanou, když pocelu slast běží
jim tělem neklidným, jež vzdává se, a bledne
tvář tuchou rozkoše, jež v chvílích půlnočních
jest bezdným jezerem, kam oko nedohlédne.
Jsem pozdní Markoman, kosmatý host v té zemi,
jež vašich mužů plen. Zde toulám se jak pes,
jenž zbloudil, hladový, u vašich vrat, a němý
zřím plavé krásy vaší vábivost a děs.
O ženy osamělé, u krbů, jež sníte
o mužích oráčích! Ó dívky, které dlíte
svou vášní u rybáků! Mezi haluzemi
zřím lačně na váš zjev jak krahuj, jenž se vznes’
do výše nad kořist a bije perutěmi.
Zde truchlím v samotě. A poryv větru hází
mi ve tvář listí změť a v hustou kštici prach...
Má skrytá horoucnost se k Vašim prahům plazí,
jak ruděžhavý blesk zaplane v temnotách,
jež oheň zanítí u vašich střech a stájí.
A ženu uchvátím se zraky, které plají
jak hvězdy za noci! A ve skal stínu nazí
my spáti budeme v hlubokých roklinách,
nad námi oblaka a příkré horské srázy.