Píseň Šárčina
Mne slyšte, orlové, plující v oblacích
pod mraky bludnými, jež táhnou v dáli stmělou!
Chci vašich křídel vzmach, žár zraků, krutost smělou,
hled něhou zářivý a lstivý lásky smích!
Ó květy nevinné, planoucí u mých pat,
mně vůni propůjčte, jež lačné srdce zláká!
Chut medu měj můj ret, hlas něhu písně ptáka,
jež mdlý zrak přinutí na mojich ňadrech spát’.
Jak poraněná laň, spoutána provazy
k mocného stromu pni, já sním o chvíli temné,
kdy černý plamen msty, jenž bleskem šlehne ze mne,
tvář ztráví jinocha, jenž tiše přichází,
neb hostem vtíravým se nyní stal mých snů,
mé srdce provanul tajemné vášně váním;
má touha v trýzni své jak v šílenství jde za ním,
chce z rtů mu vláhu pít’ jak z lesních pramenů.
Chci oheň ochladit’, jenž schvacuje mne v tmách,
chci žádost ukojit’, jež ňadry mými zmítá – – –
A posléz’ kořist svou, jež spí u pat mých zpitá,
chci vrhnout’ v plameny, rozmetat’ její prach! – –
[52]
Och, zde však přichází! Blesk žhnoucí očí svých
jak pozdrav horoucí mi posílá, jenž pálí!
Má vlasů prameny, v něž půlnoc tmu svou halí,
z rtů – jahod krvavých – dech šťáv jde mámivých!
Ó nikdy, Ctirade, mne nejal víc’ tvůj zjev
za nocí ve snách všech, jež touha moje stkala,
jak tato skutečnost! Mně zdá se, jak by sňala
s mých paží řezavá a zrádná pouta děv. –
Zřím na tvých rukou hněď, jež z pout mne vyprostí,
zřím červeň ztemnělou, jež na tvářích ti zkvétá.
Jsi krásný, Ctirade! Jsi žhavý vítr léta,
jenž vlas můj rozvěje, mne vášní pohostí,
že slastí šílena poklesnu k nohám tvým,
tvá děvka služebná! Tvé mládí září jasem
jak vonný květu div! Zvuk sladký zní tvým hlasem,
jenž srdce navrací zas’ touhám oněmlým.
Nad tělo mé se schyl, má ňadra poceluj,
jež, divě vztýčena, svou žádost tobě praví:
jinochu milostný, nechť rozkoší tě znaví
na horkých ústech mých žíznivý pocel můj!
[53]
Tak zřím teď vítězně, jak šat rveš s údů mých
se zrakem zdiveným, jenž dosud nezřel ženy – – –
tak zřím teď vítězně tvůj úžas opojený,
jenž vzplál v tvém pohledu na bocích bělostných.
Tak zřím teď vítězně tvé prsty neklidné,
žár cítím tvojich rtů, jenž hoří na mém těle;
mně zdá se, množství úst v své touze rozvášnělé
že v žhavém zmámení celuje údy mé.
A cítím v krvi své var proudů horečných
a sama zpita jsem již slastí nepoznanou – – –
Co řeknu družkám svým, až ohně jejich vzplanou,
až požádají mne za kořist vášní mých?
Neb náhle v srdci mém se mísí pomsty žeh
se zpěvem nejsladším, jenž zní jak píseň polí,
hlas potokův a řek, jak lesy zahlaholí
v tichnoucím večeru, by ztajil teskný vzdech.
O hoře lásky mé! Jak v hvězdný rozvát prach
jest msty mé rudý žár! A smrt mne vábí krutá,
stesk mdlobné úzkosti mi plní ňadra vzdutá:
chci s tebou spojit’ se a zhynout’ v temnotách!
[54]
Dřív nežli rohu hlas mé družky přivolá,
pij z mého poháru, jenž smrti víno tají...
Hle, tak tě miluji, že rty mé lačně ssají
jed mroucí rozkoše, jenž na tvých ústech plá.
A nyní zaduj v roh! Až jitro pozdraví
náš oheň obětní, rozmetá popel lesem,
my oba smíšeni se v prachu vzhůru vznesem’
nad mlžné planiny a modré doubravy!
[55]