PŮLNOC BOHŮ
BÁSNĚ
S DVANÁCTI DŘEVORYTY
J. VÁCHALA
MCMXII
[11]
Tato kniha vyšla vlastním nákladem a tiskem Dělnické knihtiskárny v Praze II. Myslíkova ulice č. 1959 v malém počtu výtisků, z nichž 100 na ručním papíře číslovaných s podpisy autorskými.
Číslo 100
[13]
Na skále vysoké, jež sálá parnem léta,
Na skále vysoké, jež sálá parnem léta,
stál hrdý, vypiatý, ve chvíli večerní
překrásný jako strom, když v poupatech svých zkvétá,
v naději vítězné o příštích plodech sní,
stál v slunci hořícím, v zář’ stopen plamenů,
v svých zlatých vrkočích milostný přízrak snů.
Vzdech polí k němu spěl a prudká vůně lesů,
zpěv ženců v údolích a drvoštěpů hlas,
sem ostříž vznesl se a sedl na útesu.
Zřel sladkou zemi svou, vnořenou v mroucí jas,
dech cítil vonných brázd, hluk slyšel rušných měst,
hlas kupců neznámých na křižovatkách cest;
zřel háje posvátné, jež zpustošil hlad času –
však zpěvu neslyšel, jenž kdys’ v nich plesně zněl,
neslyšel modliteb ni písní hodokvasů,
a smuten k dalekým pak horám takto děl:
Má země stárnoucí, v tvých hájích opuštěn,
na starých oltářích můj zmírá sladký sen.
Zřím mládí tvého jas, vášnivý oheň zraků,
nevinný úsměv úst, jichž červeň žárem plá,
tvých zpěvů slyším moc, nad písně sladší ptáků
[17]
znám srdce tvého hlas, v němž hoří síla zlá,
chvěji se rozkoší tvých kouzel omamných
a posléz’ v klínu tvém spím opojen a tich!
A s mroucím večerem, jenž kol své stíny věsí,
kdy zmlká křídel vzmach, svět starý touží spát’
a v mlžných roklinách jen hučí černé lesy –
ó širá země má, zřím jas se prostírat’
tvé krásy, mroucí již, po nivách zelených,
kdy měsíc vychází, poslední z věrných tvých!
A bozi vyhnaní se v háje navracejí,
zpěv mladých kněžek zní, les šumí šepotem;
jdou davy hrdinů, jež k hvězdné záři spějí,
rod silných, vznešených jde za velikým snem,
dar mládí věčného střehoucí v ňadrech svých,
dech živé rozkoše na ústech žíznivých...
Zde stojím opuštěn, syn orla s holubicí,
blesk síly vadnoucí, svit něhy poslední!
Rmut hoře věčného jak stín jde mojí lící,
svou stopu hlubokou nezmarně vrývá v ní.
A zrak můj daleký, jenž ve snách ztracen dlí,
jar mrtvých tesknotu a touhu zrcadlí.
[18]
Ó země! Dávný žár tvých vášní, síly, mládí
dnes v moje srdce dých’ jak jarních květů dech,
a duhový jak pták sed’ na mé rámě kradí
a něžný pocel pil na žhavých mojich rtech
a zpíval... V srdci mém jak rosný pozdrav rána
trs zkvetl naděje, jež v žhavém věnci vtkána
do růží mojich snů v ohnivých poupatech!
[19]
Příchod
Po noci divoké vstříc pozdrav nesem’ zoři,
veliké jitřence! Ó hvozdy zamlklé,
kde vlkodlaci bdí, jichž zraky temnem hoří,
vy znáte strastnou pouť, již nohy naše mdlé
konaly v úzkostech přes skalných štítů stěny,
přes řeky bouřící, kdy dav náš opuštěný
se s vlky potýkal a rval se s Markomany
o bradách nečistých! Ó nivy mlčící,
jež hostily jste nás, kde v tanci naše panny
svým bohům zpívaly, v svá pole zářící
kmen nuzný přijměte a touhou unavený.
V přehořkých hodinách náš dav se ploužil zemí...
Vojvoda zestaral, již hasne jeho hled,
rty touhou chvějí se a úzkostí jsou němy;
za nocí vzbouzí se a k bohům šeptá, bled
ve tváři zamlklé, v níž tmí se kletby stíny.
Je hladov jeho lid, žádostiv živné hlíny
svých polí planoucích v ohnivém žatvy jasu,
svých písní večerních! Ret mnohý, zoufalý,
svou šeptá pochybnost! Ach, ženy! Jejich krásu
déšť leptá, ničí mráz, zrak jejich vychladlý
jest žalem naplněn jak jezera rmut siný.
[20]
Po cestách bez konce spěl řad náš utrýzněný.
Ó běd, kdo opustil svou zemi charvatskou,
kdo spálil dvorce své, brav nechal opuštěný!
Své bohy vzali jsme a s hořkou věrou svou
jsme táhli pralesy, kde liščí štěkot smělý
nás ve sny zkolébal, kdy rohy oněměly
a bděli strážcové u ohňů temnem žhnoucích
jak běsné přízraky! Chlad krzna pronikal,
skot tichem noci řval, v zrak našich dětí mroucích
stín klesal nicoty a v srdce naše žal
a rtové blednoucí mdlým reptáním se chvěli.
Však vůdce, tajemný a silný, plný víry,
za nocí hlubokých jak bohů bratr stál
nad spící družinou a vroucně zřel v kraj širý,
snil tiše sám a sám. V dál zlatý měsíc plál
jak bojovníkův štít. Vše spalo v noci mléčné,
i stráže únavou. Hvězd roje nekonečné
mu žhnuly nad hlavou, kde v stříbře bílých vlasů
jich jasné odlesky zasvitly kouzlem tmou...
Pln víry, tajemný a silný – plný jasu,
jak mocnost vítězná šel před svou družinou,
jež k němu zvedala v podivu zraky vděčné!
[23]
A v teskném večeru, jenž nad hlavou mu sklonil
peruti pochmurné jak smrti tmavý pták,
hlas jeho hřímavý jak rachot mečů zvonil,
v rouhavé modlitbě bil pýchou do oblak.
A noc když zčernala a hustý déšť se řinul
na smutný tábor náš, jenž v hrůze blesků hynul
a vzlykal k měsíci, jenž jako šílen zůstal
na nebi zkaleném, vojvoda mrazně stál
na hrotu útesu a jako divem vzrůstal,
zrak, blesky oslepen, mu jako hvězdy plál,
a paží vztaženou tichnoucí bouři kynul!
Po noci divoké vstříc pozdrav nesem’ zoři,
veliké jitřence! Nad mlžná údolí
se vznáší vlhký zrak, v luk modrý jas se noří,
blaženstvím chvějný ret je pýchou oněmlý.
Nad námi, brázdě vzduch a chvěje perutěmi
pták bílý spěje v dál’. A slunce, přízrak němý,
nám v čela planoucí svůj žhavý pozdrav vbíjí!
Ó slast, zde spočinout’! Své meče nabrousit’,
vší krásy dobýt’ zde, jež zraky naše zpíjí!
Poušť šerých šakalů v sad květný proměnit’
a jako vítěz pak svou pozdraviti zemi!
[24]
Samo
Ó muži sladko jest zemříti pyšně v boji,
kdy otrávený šíp zraňuje prsa bílá,
kdy ručej krvavý po slavné proudí zbroji!
Rty smrti pijí chlad, v mých zracích hasne síla,
jež bez poruchy kdys’ děsila temnou mocí
dav chabých vrahů všech, jichž paže zraňovala – –
V mých očích krahujčích, jež blednou chladnou nocí,
zář’ tryzny pohřební jak pozdní sláva vzplála,
pláč truchlý mojich žen, jenž v údy rozkoš chmurnou
mi vlévá naposled, dřív nežli oheň ztráví
mé tělo na popel, jenž ukryt zlatou urnou
v mohyle vysoké můj pohrobí žár dravý,
jenž kypěl žitím mým jak vlny dálných moří,
chut horkých polibkův a vůni černých vlasů,
po nocích horoucích mír sladký v ranní zoři,
večerů stlumených soumračnou něhy krásu
a vše, co srdce mé, tak veliké a žhavé,
v své hloubi chovalo, kde vášní požár svítal.
Zřím mladé druhy své, jichž dav v své kráse plavé
ze slavných vítězství mne hrdým zpěvem vítal,
[27]
zřím ohně posvátné na počest bohům, věrným
mým mečům krvavým s tuhošťských temných plání,
jak nocí ponurou vstříc planou mrakům černým,
zřím nejkrásnější z žen, jak k nohám mým se sklání,
by tělo, líbezné jak květu přízrak bílý
mé touze nabídla, k rtům zvábila má ústa,
bych v sladké závrati z nich čerpal dar své síly
a mocí zraků svých ji vléval v srdce pustá
ochablých hrdinů, jichž nejistota paží
mé srdce trýznila, bezelstné zraky nyvé,
rtův úsměv poklidný a důvěřivost stráží
v mých žilách vzbouzela žár krve bojechtivé – – –
A teď, zde opuštěn, kdy pozdní jeseň vane
mi listů zarudlých dav ve tvář zmírající,
u kštice bohaté ocúnů bledost plane
a smrti mdlobný klid se rozestírá v líci,
na nebi dalekém, kde stoupá měsíc zlatý
jak kotouč ohnivý z mlh temných na východě,
zřím požár shasínat’, z mých zraků mocně vzňatý,
jiskrami zbledlými jak živoří v mém rodě,
[28]
má říše, bez hranic jež stoupala k hvězd výši,
se v propast propadá, můj popel splaví vlny
vyhaslé odvahy, mé truchlé srdce slyší
pláč zraků sesláblých, jenž zmírá hoře plný!
Ach, muži sladko jest zemříti pyšně v boji!
Však horké srdce své, tak hrdé, vášní vroucí,
já toužím zanechat’ znavené druži svojí,
živé a tlukoucí, by plálo v zraky mroucí,
své srdce krvavé, v němž v bílém ohni proudí
nezmarná síla má, jež zmlazuje a léčí
květ srdcí znavených, jenž zaklet ve tmách bloudí –
by hřmělo na poplach a k divé zvalo seči!
[29]
Markoman
Tma lesů hlubinná a ostrý útes skály
nad řekou hlučící, jež naříká a hřmí,
jak závoj jejich žen mou zarostlou tvář halí,
by zakryl závist mou a zmatek neznámý,
jímž prsa bouří mi a do běla krev hoří,
když chvějné ruce mé se v chladný ručej noří,
by oheň zmrazily, jenž moje tělo pálí,
a žhnoucí žádostí by posléz’ v tichu tmy
po ňadrech rusých žen se rozvášněle vzpialy.
Jsem lačný zbloudilec, ten, jehož plémě bědné
se s vlky sbratřuje a skrývá v jeskyních;
syn vlčice snad jsem, jenž v marné touze vzhlédne
na ženy líbezné, jichž těla bílý sníh,
jimž hroty ňader žhnou, když v loktech mužů leží,
a oči zaplanou, když pocelu slast běží
jim tělem neklidným, jež vzdává se, a bledne
tvář tuchou rozkoše, jež v chvílích půlnočních
jest bezdným jezerem, kam oko nedohlédne.
Jsem pozdní Markoman, kosmatý host v té zemi,
jež vašich mužů plen. Zde toulám se jak pes,
jenž zbloudil, hladový, u vašich vrat, a němý
zřím plavé krásy vaší vábivost a děs.
[30]
O ženy osamělé, u krbů, jež sníte
o mužích oráčích! Ó dívky, které dlíte
svou vášní u rybáků! Mezi haluzemi
zřím lačně na váš zjev jak krahuj, jenž se vznes’
do výše nad kořist a bije perutěmi.
Zde truchlím v samotě. A poryv větru hází
mi ve tvář listí změť a v hustou kštici prach...
Má skrytá horoucnost se k Vašim prahům plazí,
jak ruděžhavý blesk zaplane v temnotách,
jež oheň zanítí u vašich střech a stájí.
A ženu uchvátím se zraky, které plají
jak hvězdy za noci! A ve skal stínu nazí
my spáti budeme v hlubokých roklinách,
nad námi oblaka a příkré horské srázy.
[33]
Velesovi
Ó mocný, vznešený, jenž v klínu země dlíš,
zkad divem vyrůstáš, o bradě stříbrošedé
úsměvný starochu a bože náš, ó slyš
modlitbu velikých jar žertvy hořící,
jež stoupá k hrotům hor, kde hvězdy planou bledé,
jak příkrov pohřební se vine k měsíci.
Ach, sladký divotvůrče, květy rozhodíš
po stráních zelených, kde vzhoří bílé, rudé,
a spící divoženky v hájích probudíš
zas’ k tancům tajemným a vůní prosytíš
tmu hvozdů hlubokých a kouzlo zrání všude
po zemi požehnané tichem rozhostíš.
Ach, sladký divotvůrče, nivy proměníš
v proudného zlata tok, jenž vydá sladkost sklizně,
a žatvy bohatstvím své syny odměníš
za zrudlých tváří znoj, za muky bouří zlých,
za parná poledne a neúkojnost žízně,
za noci beze snů na brázdách vychladlých.
A posléz’ v slunci žhnoucím srpům dovolíš,
by klasy požaly, jež plavým ohněm září;
zbohatlé dvory naše požehnané zříš,
kde ženy vítají nás v náruč oddanou,
usuší vlasy svými vlhkost našich tváří,
rty zkojí polibky, když touhou zaplanou.
[34]
Kazi
Oh, hvězdy! Ve sluji, a v hlatích planoucí,
záblesky vaše chytám v žhnoucí zraky svoje,
jak v sítích stříbrných kdys’ zlatých mušek roje
v svém dětství věznily mé prsty kvetoucí.
Nad vonné kalichy se skláním žíznivě,
bych rosy napila se, vůní nadýchala
a šťávám zázračným jich sladká kouzla vzala
a jimi živila své srdce vášnivě.
A náruč orsejí a máků, devětsil
já nesu v jizbu svou, kde ve měsidlech hoří
odvary zázračné, jež zkojí srdce v hoři,
v plod třešní promění ret, jenž jich okusil.
A zemi naslouchám, jak dýchá hluboce,
svou bolest mateřskou jak tiše sděluje mi.
A slyším ptáků zpěv, když chvějí perutěmi,
vil šepot ztlumený, jež skryty v potoce.
V pramenech chladivých, jež prýští v březinách,
za nocí přízračných mne píseň bohů svádí,
vzdát vlnám lichotným své plavě bílé mládí,
jim v obět rozžehnout’ v svých bledých tvářích nach,
[37]
a nahá zářit’ pak ve hvozdech zelených
jak hvězdy zbledlé svit, jenž bloudí v hájích svatých;
chci bohům naslouchat’, bych se rtů jejich zlatých
dar sčetla tajemství a kouzel opojných,
svou sudbu uzřela plát’ v očích bronzových,
žár příštích polibkův a sladkost teplých lůžek – – –
Ó, silou hrdina mne sevře v zpěvu družek
a lačně vyssaje má ústa na rtech svých,
pomaten promluví, mé jméno prosloví
jak zaklínadlo, v pocelech má ňadra zdrtí,
a údy, mátou vonící, mi zlíbá k smrti,
a novým objetím mé touze odpoví...
Zní Bivoj jmeno to. Jak bouř’ a běsů hněv!
A přece, myslíc naň, zřím májem kvést’ svou zemi,
sníh jabloní, kdy vítr chvěje haluzemi,
smích slyším hrdliček, oráčů v polích zpěv,
zřím zoři východní nad chlumy temnými,
bučiny zelené a mohyl vrchy šedé,
Mži, řeku stříbrnou, kde nevěstin háv přede
ze skvoucí pěny Prija prsty jemnými.
[38]
Vzývání měsíce
Rty pukajícími, jež nocí rudě žhnou,
já, Tetka, pozdravuji tvář tvou tajemnou!
A vítám úžasem tvůj přízrak pobledlý
v stín noci hluboký, jenž na mém čele dlí.
Ty z bohů nejsladší! Vše zapomínám již,
kdy krve žhavý proud mne nese k tobě blíž’,
dar vášní závratných, kdy, mužem zhrdajíc
a vším, chci v tobě zhlížeti se, jásajíc!
Oh, kterak pyšný jsi a krutý! O kom sníš,
kypících potoků že vzdechů neslyšíš,
že zpěvu neslyšíš, jímž volám krásu tvou
v svou náruč nahou, vůní květů vábivou,
svůj rozvíjejíc vlas, měď rusou, tekutou,
jež jako zlatá tkáň prosvitá temnotou?
Jsem stromem kvetoucím, vonící jabloní,
ó, zlatý ptáku, pojď, nechť v haluz zazvoní
tvé křídlo ohnivé a v pocelu mém jásá
a květy blednoucí s mých větví s rosou střásá.
[41]
Bílá kněžna
Je ticho v soumraku, kdy čisté hvězdy sní.
Vzduch modře stříbřitý se chvěje nad vodami.
V svých těžkých závojích, jichž vůně srdce mámí,
jsem vaše v tuto noc, bohové úděsní!
Vstříc hvozdům vycházím, kde dlíte ztajeni
ve slujích zářivých, kam svítí měsíc bílý...
Jste krásni v hrůze své, jež zmdlené srdce sílí
a touhu ukojí v žíznivém zachvění.
Jste krásni se zraky, jež rudou spěží žhnou,
se svitem zeleným, jenž chabé děsem raní,
jste krásni něhou svou, bohové vod a strání,
dárcové květů všech, jichž vzdechy chvějí mnou.
Jen vám se odhalím, svou řízu odestru
a měsíc jediný mi zlíbá ňadra sněžná...
Mé tělo spoutává mne ve vzrušení něžná,
mním, v nahé kráse své že bohům v obět mru.
Mne vášní nezraní hled rujný, ohnivý – – –
Jsem chladná jako květ, jenž v poupatech svých zmírá.
Mráz ledu miluji, kdy zimní řeka širá
zrcadlí moji tvář jak přelud vášnivý.
[42]
Hvězd ticho miluji, kdy planou nocí mdlou
jak zraky dívek mých. Měsíce čistou něhu
chce míti srdce mé v svých kouzlech, kterých střehu
jak zlaté poklady před horoucností zlou.
Chci mocných tajemství poznati svatou zář,
chci zrak mít’ daleký, jenž bleskem v temno vniká.
Své srdce nevinné, jež vášní svých se zříká,
chci vyrvat’ z ňader svých, svou chladem zmrazit’ tvář,
bych kněžnou stala se, jež sama vévodí
kvetoucí zemi své, bůh zpola, bledá panna,
v nesmrtném mládí svém hvězdami uctívaná,
nad jejímž tajemstvím přečistý měsíc bdí.
*
V hloub noci zelené, vždy sama, sotva stín
bílého těla kdys’, co srdce soumrak svírá
a dumné něhy stesk z mých očí v šero zírá,
zřím s truchlým neklidem v doubravin modrý klín
své země tesknící, v niž tajemný žal leh’
jak pod mohylu v hrob vojvoda zrazovaný.
Je smutna země má. Můj závoj zlatotkaný
pak tíží čelo mé ve vln svých přívalech.
[43]
Ó žel! Sen dětinný zrazuje srdce mé!
Mne děsí samota! Žár pýchy v čele hasne.
Mne tíží panenství! Lkám, dětství moje jasné
že nenávratně vstříc jde noci bezhvězdné!
Och, luzné tělo mé! Kdys’ – věku vonný! – květ
chladného leknínu a jako měsíc bílý,
tak čisté! Prsy mé, v nichž nikdy nevznítily
se prudké žádosti, by znaly jimi chvěť.
A rty mé ohnivé, z nichž mléčnou vůni ssál
jen ručej studený! Tož buďte pozdraveny,
vy zašlé klenoty! Jar úsměv nestřísněný
bůh jakýs’ mstivý z úst mi rudých navždy vzal.
A léta pozdního mne vášeň zamrazí,
když jasu vzpomenu, jenž dar mé krásy zlatil.
Však oheň tváří mých svou sladkou červeň ztratil
jak zbledlý úplněk, kdy půlnoc přichází.
Oh nikdy, nikdy již se nenavrátím k vám,
vy sluje pravdozvěstné, v svatých hájích skryté.
Je znakem hlubokým teď v moje čelo vryté
znamení touhy mé, již marně zakrývám.
[44]
Mé prsty chvějí se jak květných lístků sníh,
kdy jimi zatřese poledních větrů vání...
Nad srdcem zamlklým se mocný přízrak sklání
a ústa líbá mi, by čerpal vláhy z nich.
Má v zracích modro hor a hloubku jezerní,
jež, průsvitná jak led, hvězdnými roji svítí,
kdy pyšný vášní žeh se na dně jejím vznítí,
i hořká nenávist kdy vzhoří žárem v ní,
kdy zbíjí vetřelce svým mečem železným
můj kníže! pomštěný jak bůh se k stolci vrací
národa mého pán, jenž vraždou vraždu splácí,
přes ohně stoupá výš’ k oblakům vítězným!
V hloub noci zelené, vždy sama, sotva stín
bílého těla kdys’, jak srna zádumčivá,
zřím, cudná, v ňadrech žár co nezkroceně zpívá,
a toužím přes vrcholy stměných doubravin,
stadických skal kde stín se v polích rozložil
a na občiny pad’, kde umlkají zpěvy,
bych čela dotkla se, v snech vhrouženo jež neví
o pyšné odvaze, s níž sen můj zatoužil
[45]
jej vznésti k ňadrům mým, jinocha plachého,
jejž znalo srdce již z dob jarních bílých květů.
Chce kněžna mu se vzdáť a sladkost svojich retů
jak nápoj posily připravit’ pro něho,
pro syny knížecí pak zlatá roucha tkát’...
Ó, rozmnoží můj rod a hrdou krví mojí
svá srdce naplní, kdy ve vítězné zbroji
pro pyšné jmeno mé se budou v boje brát’!
[46]
Děvín
Panu Jiřímu Karáskovi ze Lvovic
Za noci zrozena, kdy hvězdy osamělé
padají v propasti, a darem kouzel zlých
své srdce kypící, já zřím své jaro stmělé
jít’ hluší nevonnou bez květů rozkvetlých.
Můj život vstříc jde tmě a navždy oči žhavé
ji němě vssávají – mou sudbu neznámou!
Mráz žalu jde v mou krev. Ach, komu vlasy plavé
tvář smavou zahalí, kdo vezme krásu mou?
Já k muži netoužím! Mé nedotknuté tělo
chce zráti bez něho – květ bílý v samotách!
Lip vůni dýchat’ chce a v rose koupat’ čelo,
jsouc země poupětem, vzpučelým v temnotách.
Chce tančit’ po hájích, kde levkojí dech voní
a hvězdných sasanek se rojí sněžný tlum,
chce dýchat’ vůni míz a šťávy ssát’, jež roní
břiz nahost panenská, jak rostou k oblakům.
Slast neznám polibku, když na rtech mužů plane
a v ňadrech probouzí divoké žádosti;
v rty moje žíznivé jen ranní rosa skane,
mír slunce jitřního se v ňadrech rozhostí.
[49]
A když jas polední mi rozpaluje ústa,
já k zdrojům chýlím se, jež zjev můj zrcadlí,
div sladce tajemný jak květ, jenž ze dna vzrůstá,
zřím cudný obličej, jenž něhou pobledlý.
Však šera truchlý stín když v háj se rozestírá,
včel hudba tlumená doznívá soumrakem,
mne děsí noci klid, rve úzkost ňadra sirá,
vzruch vášně jak zlý host se ztají v srdci mém.
A hledám dívek svých, bych polibky jich pila
s rtů rudě planoucích, co zraky jejich žhnou
tmou vlahé půlnoci, bych žízeň ukojila,
jež hoří v hrdle mém a tichem chvěje mnou.
Spíc v loktech bělostných své omámené druži
já o požáru sním, jenž v ňadrech mých teď vzplál.
Ach! mečem krvavým bych chtěla mstít’ se muži,
svou výzvu provolat’ s temene srázných skal:
za zrádnost pocelův a úzkost pustých nocí,
za znásilnění hnus, služebnost nevlídnou,
za pýchu nezkrotnou a drsnou tvrdost moci,
za oklamání žal, za touhu neklidnou,
[50]
za hrůzu samoty a vášně probuzení,
za bolest mateřskou, jež krásu pohrobí,
za všecko chtěla bych se mstíti zneuctění,
za všecky rmutné dny žen věčné poroby!
A vtrhnout’ do občin s žhnoucími smolnicemi
ve zbroji vítězné – já kněžna odvety!
žár ohňů roznítit’ po celé svojí zemi,
až k slunci povznésti žen zástup prokletý! – – –
Však žel, jho potupné že líbezným jim zdá se.
A posléz’ zrazeny svou vlastní odvahou
v lstné padnou náruče v své krvelačné kráse,
po marné odluce zas’ najdou vášeň svou.
A já – blesk ohnivý – snad se skály se zřítím,
vždy sama, hrda vždy – a panna kvetoucí!
A jako zlatý plaz kdes’ zhynu mezi kvítím – – –
jak hvězda v pádu svém a ve tmách blednoucí!
[51]
Píseň Šárčina
Mne slyšte, orlové, plující v oblacích
pod mraky bludnými, jež táhnou v dáli stmělou!
Chci vašich křídel vzmach, žár zraků, krutost smělou,
hled něhou zářivý a lstivý lásky smích!
Ó květy nevinné, planoucí u mých pat,
mně vůni propůjčte, jež lačné srdce zláká!
Chut medu měj můj ret, hlas něhu písně ptáka,
jež mdlý zrak přinutí na mojich ňadrech spát’.
Jak poraněná laň, spoutána provazy
k mocného stromu pni, já sním o chvíli temné,
kdy černý plamen msty, jenž bleskem šlehne ze mne,
tvář ztráví jinocha, jenž tiše přichází,
neb hostem vtíravým se nyní stal mých snů,
mé srdce provanul tajemné vášně váním;
má touha v trýzni své jak v šílenství jde za ním,
chce z rtů mu vláhu pít’ jak z lesních pramenů.
Chci oheň ochladit’, jenž schvacuje mne v tmách,
chci žádost ukojit’, jež ňadry mými zmítá – – –
A posléz’ kořist svou, jež spí u pat mých zpitá,
chci vrhnout’ v plameny, rozmetat’ její prach! – –
[52]
Och, zde však přichází! Blesk žhnoucí očí svých
jak pozdrav horoucí mi posílá, jenž pálí!
Má vlasů prameny, v něž půlnoc tmu svou halí,
z rtů – jahod krvavých – dech šťáv jde mámivých!
Ó nikdy, Ctirade, mne nejal víc’ tvůj zjev
za nocí ve snách všech, jež touha moje stkala,
jak tato skutečnost! Mně zdá se, jak by sňala
s mých paží řezavá a zrádná pouta děv. –
Zřím na tvých rukou hněď, jež z pout mne vyprostí,
zřím červeň ztemnělou, jež na tvářích ti zkvétá.
Jsi krásný, Ctirade! Jsi žhavý vítr léta,
jenž vlas můj rozvěje, mne vášní pohostí,
že slastí šílena poklesnu k nohám tvým,
tvá děvka služebná! Tvé mládí září jasem
jak vonný květu div! Zvuk sladký zní tvým hlasem,
jenž srdce navrací zas’ touhám oněmlým.
Nad tělo mé se schyl, má ňadra poceluj,
jež, divě vztýčena, svou žádost tobě praví:
jinochu milostný, nechť rozkoší tě znaví
na horkých ústech mých žíznivý pocel můj!
[53]
Tak zřím teď vítězně, jak šat rveš s údů mých
se zrakem zdiveným, jenž dosud nezřel ženy – – –
tak zřím teď vítězně tvůj úžas opojený,
jenž vzplál v tvém pohledu na bocích bělostných.
Tak zřím teď vítězně tvé prsty neklidné,
žár cítím tvojich rtů, jenž hoří na mém těle;
mně zdá se, množství úst v své touze rozvášnělé
že v žhavém zmámení celuje údy mé.
A cítím v krvi své var proudů horečných
a sama zpita jsem již slastí nepoznanou – – –
Co řeknu družkám svým, až ohně jejich vzplanou,
až požádají mne za kořist vášní mých?
Neb náhle v srdci mém se mísí pomsty žeh
se zpěvem nejsladším, jenž zní jak píseň polí,
hlas potokův a řek, jak lesy zahlaholí
v tichnoucím večeru, by ztajil teskný vzdech.
O hoře lásky mé! Jak v hvězdný rozvát prach
jest msty mé rudý žár! A smrt mne vábí krutá,
stesk mdlobné úzkosti mi plní ňadra vzdutá:
chci s tebou spojit’ se a zhynout’ v temnotách!
[54]
Dřív nežli rohu hlas mé družky přivolá,
pij z mého poháru, jenž smrti víno tají...
Hle, tak tě miluji, že rty mé lačně ssají
jed mroucí rozkoše, jenž na tvých ústech plá.
A nyní zaduj v roh! Až jitro pozdraví
náš oheň obětní, rozmetá popel lesem,
my oba smíšeni se v prachu vzhůru vznesem’
nad mlžné planiny a modré doubravy!
[55]
Trut
Když nocí zamlklou šum stromů prastarých
zní jako temný hlas, pln kouzel, plný děsu,
jímž čarodějky zvou v kruh zlatý mocí svých
jinochy bezelstné v omamném temnu lesů,
vycházím chor a stár o šíji shrbené
do háje svatého, kde dřímou věční bozi,
bych z jejich zdrojů pil zas’ vody studené,
své srdce ukojil, jež smrti tmy se hrozí,
v přehořkých mukách zřel svou tvář, jež vadne již
a žloutne jako list, kdy jeseně dech zmrazí
zem’ v parnech znavenou, a cítím, kterak blíž’
jde ke mně nicota lstně jako skrytí vrazi.
A přece, tato tvář! – kdys’ úsměv prvních jar
byl květem jejích úst, jež v cudném osamění
do chvíle poslední svůj střežila si žár,
neznajíc polibku ni slasti opojení,
zrak tento plamenný, jenž nikdy nehledal
pohledu ženina, rosného jeho třpytu
ni krásy kadeří jenž nedbal, blesky slal
jen v řady hrdinův a v čirém hořel svitu
[56]
jak oheň pravěčný, byl kdysi pýchou mou,
že šťasten v kráse své, jež jako zlato ryzí
ohnivě planula dnů mojich pustinou,
jsem chmurným žencem byl, jenž hluché klasy sklízí...
Ni květům nešeptal jsem jména ženy své,
kouzelnic neptal se, jak srdce její zmoci;
jak nyvé pozdravy večery vábivé
před mými zraky šly a truchle tiché noci.
A vzbuzen v půlnoci, na loži studeném
přepaden úzkostí had chladný jsem se svíjel
bolestí samoty a vzbouřen žhavým snem,
jenž prchal přeletně a ve tmách spánku míjel,
jsem nesnil o ženě! A když jak vítěz spěl
jsem na Vyšehrad pak, kdy lítou saň jsem zabil,
hled dívek cítil jsem, jak na mém čele lpěl,
zrak horce vznícený, jenž žádal mne, a vábil,
leč chmurné nitro mé, jež nepřálo si víc’
než vítěziti vždy, v den kterýs’ v žasu vzplálo,
mé tělo chvělo se a horkem žhnula líc
a srdce vzbouřené se zmítalo a lkalo.
[57]
Květ krásy přízračné můj spatřil tichý hled,
já mnil, že měsíc zřím, ó ženo Přemyslova,
jak dítě zděšené jsem před tebou stál bled,
jat krutým šílenstvím, jež věčně duch můj chová.
A strázní neznámou jak divým větrem hnán
jsem k tobě vracel se ze hlubin lesů tmavých,
pak v tichu slídil jsem, bych skryt a nepoznán
vždy tebe sledoval a nadějí pln žhavých
bych strhal bílý šat a tebe v náruč vzal
a prchal divoce... Však poklidná a tichá
jsi kol mne kráčela, jas mdlý ti v čele plál
jak matce knížete, jenž pod tvým srdcem dýchá.
A posléze jsem zřel, jak bílé tělo tvé
vzplanulo v plamenech, a žreců zpěv jsem slyšel.
Noc smrti černější závoje střela své
nad hájem posvátným, kam za tebou jsem přišel,
bych našel popel tvůj, tvým kouzlem opojen
bych o tobě pak snil... Den každý bloudím tady,
kde chodívala vždy. Ach, zpěvný ručej ten
zrcadlil její tvář, kdy teď, ó plný zrady
[58]
mou zjevuje mi líc, jež stárne vzpomínkách,
líc nemilovanou, žen ústy nedotčenou,
zrak touhou osleplý, rtů zvadlých zbledlý nach
a vetché tělo mé, jež nepoznáno ženou...
A smrti pustý van, jenž chvěje hlavou mou,
jenž volá žíznivě, mne v chmurné chvíli děsí
jak hrůza porážky! – – – Pohlcen sirou tmou,
ó ženo knížete, tvé jmeno volám lesy,
by v údy vadnoucí vracelo sílu zas’,
by plálo na rtech mých jak zařikadlo smrti,
by v černou nicotu rozžehlo bílý jas,
bych v ohni jeho plál do chvíle, jež mne zdrtí...
[59]
Rukojmí
Nad noční tišinou vzduch vůní prosycen
se chvěl jak stříbrným by prachem sítí třás’...
Tak bdívám u ohně, jsa vášní prudkou zmdlen,
se srdcem ve zmatku na její myslím vlas,
svou něhou bez konce jak kouzlem opojen.
Za bojů třeskutých, kdy dvorec ohněm plál
jak nocí pochodeň, kdy hlahol rohů zněl
a k divé seči zval, jsem v náruč svou ji jal
jak sladké rukojmí a v tábor náš s ní spěl,
bych mocí vítěze ji k sobě připoutal.
Zde leží znavena... Och, cudná jako běl
měsíce s půlnoci! Je vonný její dech
jak z medných kalichův opojná šťáva včel.
Zrak vlhký září žhne jak rosa na stromech
a hledí v neznámo. Mnou pohrdá – ó žel!
A já tak zesláblý, pod mocí zraků těch
jsem touhy kořistí. Mých očí mdlobný svit
vstříc chladu mraznému jde, spiatý v okovech.
Och, moci posledním z jejího kmene být’,
by sladké posily v mých chtěla hledat’ rtech!
[60]
Mne děsí její běl, kdy dotknu se jí, tich
a s touhou jitřivou! Klid ledu cítí dlaň,
vstříc vane studený vzduch v pustých závějích.
Mne síla opouští a strast mi sedá v skráň
a černý žalu mrak mi plove ve zracích.
Ó, marně nabízím jí franckých kupců dar,
své spony ze zlata, háv z bílých kožešin
a hřeben z jantaru! V mé srdce seje zmar,
je hrdá, ukrutná a němá jako stín
a hledí mrazivě na zraků mojich žár.
Jen tehdy naslouchá, když listí šepotem
za ztichlých večerů zpěv jde sem z údolí,
hlas dožinkových her. Svit něžný v zraku svém,
jenž touhu skrývanou po muži zrcadlí,
jak pozdrav vášnivý svým vzdává druhům všem.
A mého srdce plam zlou nenávistí jat
a vášní utrýzněn se náhle rozhoří
jak požár šílený – rvu s jejích údů šat,
zrak s lačnou vilností na její ňadra zří,
a v klínu bělostném zpit slastí toužím spát’...
[63]
A zrazen žárem svým, jenž marně ve mně vzplál,
v objetí bez vášně svou něhou obelstěn,
se chmurně vztyčuji, bych nůž svůj posléz’ vzal,
v polibku posledním a hořem naplněn
v tvé srdce studené, ó překrásná, jej vklál!
[64]
Zpěv jitřní
V propastném bezdnu tmy vhroužena země spí...
Vysoko hvězda plá v samotě nezměrné,
jediný ryzí skvost, pln zářných tajemství.
A z hlubin zamlklých vstříc mlze důvěrné,
v ohnivých proudech svých, v něž noří modré chlumce,
nad hory daleké planoucí stoupá slunce!
V stříbřitý jitra šer svá křídla rozestře
pták rudý, perutí jenž zlatou brázdí tmu,
jež zardívajíc se v polibcích žhnoucích mře.
Dav mladých hrdinů v svém pyšném pozdravu
výš’ zvedá meče své vstříc oku krvavému,
s údery o štíty zpěv hrdý zpívá jemu:
Do srdcí odvážných čerpáme sílu tvou,
jež ňadra zmlazuje a proudí v údech všech!
Rty, lačné pocelu, zář’ pijí ohnivou,
jež tváře zrůmění a provoní náš dech!
A čela bělostná hledají tvého jasu,
by nezranitelná vstříc spěla bitvy hlasu!
Z nás každý touží teď jak hrdý, mocný pták
na křídlech vítězných nad širou, tesknou zem’.
[67]
Nesmrtnou naději, jež stoupá do oblak,
jak poklad nesmírný hostíme v srdci svém.
Z nás každý touží žhnout’ v polední horké výši
své zemi, v pokoře, jež naši píseň slyší.
A žhavých vášní tok v paprscích proudivých
nám vtéká v chtivé rty jak medoviny žár!
Žhne záře světelná ve zracích ohnivých
jak božstva mocného zářící vroucí dar!
A v srdcích, bijících jak v poplach v zlaté zbroji,
květ síly rozkvétá ku pocelu i k boji!
[68]
Svantovitu
Ku břehům arkonským, kmet bílý, spěje v dál
žrec, bohům milý, já národa pozdrav nesu,
na straně polední, jenž zemi v úděl vzal.
Let mnoho zřel můj zrak. A chor jsem a se třesu...
Přináším dary též, nádoby ze spěži,
v nichž víno tají se, jež sladká kouzla skrývá,
dar mládí uštědří, rty mroucí osvěží,
dech žití posílí a vzedme ňadra chtivá,
pak zlatých skvoucích zrn úrodu bohatou,
jichž hojně skýtají řek našich ryžoviště,
a řízu sobolinou měkce podšitou,
již kupci z východu přivezli na tržiště,
vak, plný obilí, jež praská zralostí,
zlatistý, chutný chléb a těžké plásty medu – – –
Vše tobě přináším, ó bože, v radosti
k tvým nohám poklesám a sílím zas’ v tvém hledu,
jenž srdce proniká svým leskem stříbrným
a v údy zestárlé hořící vlévá síly – – –
Co chvějný šeptá ret svou modlitbu, já sním
zas’ s mocnou nadějí, že svatý kůň tvůj bílý
[69]
s uzdami zlatými a sedlem bohatým
v seč tebe ponese jak proti vrahům požár,
bys mstil se za syny ohnivým věncem svým
a v moři mečů stál pak vítězný jak stožár – – –
Má země, úpící a v hořký jata trest
za mroucí sílu svou, o pomoc tvoji prosí...
Bůh bledý obraz svůj u našich vztýčil cest,
dav stínů zmučených v svých ňadrech úzkost nosí,
své bohy opouští a háje zelené – – –
U našich svatých vod již neslyšíš teď zpěvu,
ni písní obětních... Ó hoře dusí mne,
mé srdce bouří se, v zrak padá temno hněvu –
a lkám zde u tvých pat, ó bože vznešený,
o pomstu žádám tě za zklamané své vnuky!
Vrať hájům posvátným jich oheň shašený,
v mém srdci bolestném jitřivé zdolej muky,
a s jitrem vítězným dej zrakům mojim zřít’
panensky milostnou a krásnou zemi moji,
mé syny s úsměvem pro její mládí mřít’
i slavně vítězit’ a nezemdlíti v boji!
[70]
Půlnoc bohů
V skon mrakův ohnivých, kdy zář’ se roznítí
hvězd v siné obloze, jichž zlata měsíc střeží,
má duše horoucí jde v háje spatřiti
stín krásy pradávné, jenž na dně tůní leží,
zrazen a vychladlý, znak hoře na rtech svých,
v sen vhroužen pravěčný ve vlnách mrazivých.
A v noc, jež kouzelná jak vědma přichází,
strouc roucha mlhavá jak sítě nad jezery,
zas’ bohů procitlých se zjeví obrazy,
kdy očí vyhaslých blesk ozáří háj šerý
a vzplanou ohniště, z nichž stoupá svatý dým
jak žertva půlnoční mocnostem oživlým.
A vínem úlitby jich opojený ret
se snáší k ústům mým, co řízy vil se sněží
v zeleni kapradin, zdroj zpívá, vzdychá květ
svou něhou převonnou; v chlad ranní rosy svěží
pak klesá čelo mé, ret vlhký, na němž stín
je dosud polibků, jejž zří hled jitřenčin.
E: mk; 2005
[73]