Bílá kněžna
Je ticho v soumraku, kdy čisté hvězdy sní.
Vzduch modře stříbřitý se chvěje nad vodami.
V svých těžkých závojích, jichž vůně srdce mámí,
jsem vaše v tuto noc, bohové úděsní!
Vstříc hvozdům vycházím, kde dlíte ztajeni
ve slujích zářivých, kam svítí měsíc bílý...
Jste krásni v hrůze své, jež zmdlené srdce sílí
a touhu ukojí v žíznivém zachvění.
Jste krásni se zraky, jež rudou spěží žhnou,
se svitem zeleným, jenž chabé děsem raní,
jste krásni něhou svou, bohové vod a strání,
dárcové květů všech, jichž vzdechy chvějí mnou.
Jen vám se odhalím, svou řízu odestru
a měsíc jediný mi zlíbá ňadra sněžná...
Mé tělo spoutává mne ve vzrušení něžná,
mním, v nahé kráse své že bohům v obět mru.
Mne vášní nezraní hled rujný, ohnivý – – –
Jsem chladná jako květ, jenž v poupatech svých zmírá.
Mráz ledu miluji, kdy zimní řeka širá
zrcadlí moji tvář jak přelud vášnivý.
[42]
Hvězd ticho miluji, kdy planou nocí mdlou
jak zraky dívek mých. Měsíce čistou něhu
chce míti srdce mé v svých kouzlech, kterých střehu
jak zlaté poklady před horoucností zlou.
Chci mocných tajemství poznati svatou zář,
chci zrak mít’ daleký, jenž bleskem v temno vniká.
Své srdce nevinné, jež vášní svých se zříká,
chci vyrvat’ z ňader svých, svou chladem zmrazit’ tvář,
bych kněžnou stala se, jež sama vévodí
kvetoucí zemi své, bůh zpola, bledá panna,
v nesmrtném mládí svém hvězdami uctívaná,
nad jejímž tajemstvím přečistý měsíc bdí.
*
V hloub noci zelené, vždy sama, sotva stín
bílého těla kdys’, co srdce soumrak svírá
a dumné něhy stesk z mých očí v šero zírá,
zřím s truchlým neklidem v doubravin modrý klín
své země tesknící, v niž tajemný žal leh’
jak pod mohylu v hrob vojvoda zrazovaný.
Je smutna země má. Můj závoj zlatotkaný
pak tíží čelo mé ve vln svých přívalech.
[43]
Ó žel! Sen dětinný zrazuje srdce mé!
Mne děsí samota! Žár pýchy v čele hasne.
Mne tíží panenství! Lkám, dětství moje jasné
že nenávratně vstříc jde noci bezhvězdné!
Och, luzné tělo mé! Kdys’ – věku vonný! – květ
chladného leknínu a jako měsíc bílý,
tak čisté! Prsy mé, v nichž nikdy nevznítily
se prudké žádosti, by znaly jimi chvěť.
A rty mé ohnivé, z nichž mléčnou vůni ssál
jen ručej studený! Tož buďte pozdraveny,
vy zašlé klenoty! Jar úsměv nestřísněný
bůh jakýs’ mstivý z úst mi rudých navždy vzal.
A léta pozdního mne vášeň zamrazí,
když jasu vzpomenu, jenž dar mé krásy zlatil.
Však oheň tváří mých svou sladkou červeň ztratil
jak zbledlý úplněk, kdy půlnoc přichází.
Oh nikdy, nikdy již se nenavrátím k vám,
vy sluje pravdozvěstné, v svatých hájích skryté.
Je znakem hlubokým teď v moje čelo vryté
znamení touhy mé, již marně zakrývám.
[44]
Mé prsty chvějí se jak květných lístků sníh,
kdy jimi zatřese poledních větrů vání...
Nad srdcem zamlklým se mocný přízrak sklání
a ústa líbá mi, by čerpal vláhy z nich.
Má v zracích modro hor a hloubku jezerní,
jež, průsvitná jak led, hvězdnými roji svítí,
kdy pyšný vášní žeh se na dně jejím vznítí,
i hořká nenávist kdy vzhoří žárem v ní,
kdy zbíjí vetřelce svým mečem železným
můj kníže! pomštěný jak bůh se k stolci vrací
národa mého pán, jenž vraždou vraždu splácí,
přes ohně stoupá výš’ k oblakům vítězným!
V hloub noci zelené, vždy sama, sotva stín
bílého těla kdys’, jak srna zádumčivá,
zřím, cudná, v ňadrech žár co nezkroceně zpívá,
a toužím přes vrcholy stměných doubravin,
stadických skal kde stín se v polích rozložil
a na občiny pad’, kde umlkají zpěvy,
bych čela dotkla se, v snech vhrouženo jež neví
o pyšné odvaze, s níž sen můj zatoužil
[45]
jej vznésti k ňadrům mým, jinocha plachého,
jejž znalo srdce již z dob jarních bílých květů.
Chce kněžna mu se vzdáť a sladkost svojich retů
jak nápoj posily připravit’ pro něho,
pro syny knížecí pak zlatá roucha tkát’...
Ó, rozmnoží můj rod a hrdou krví mojí
svá srdce naplní, kdy ve vítězné zbroji
pro pyšné jmeno mé se budou v boje brát’!
[46]