Velesovi
Ó mocný, vznešený, jenž v klínu země dlíš,
zkad divem vyrůstáš, o bradě stříbrošedé
úsměvný starochu a bože náš, ó slyš
modlitbu velikých jar žertvy hořící,
jež stoupá k hrotům hor, kde hvězdy planou bledé,
jak příkrov pohřební se vine k měsíci.
Ach, sladký divotvůrče, květy rozhodíš
po stráních zelených, kde vzhoří bílé, rudé,
a spící divoženky v hájích probudíš
zas’ k tancům tajemným a vůní prosytíš
tmu hvozdů hlubokých a kouzlo zrání všude
po zemi požehnané tichem rozhostíš.
Ach, sladký divotvůrče, nivy proměníš
v proudného zlata tok, jenž vydá sladkost sklizně,
a žatvy bohatstvím své syny odměníš
za zrudlých tváří znoj, za muky bouří zlých,
za parná poledne a neúkojnost žízně,
za noci beze snů na brázdách vychladlých.
A posléz’ v slunci žhnoucím srpům dovolíš,
by klasy požaly, jež plavým ohněm září;
zbohatlé dvory naše požehnané zříš,
kde ženy vítají nás v náruč oddanou,
usuší vlasy svými vlhkost našich tváří,
rty zkojí polibky, když touhou zaplanou.
[34]