Rukojmí
Nad noční tišinou vzduch vůní prosycen
se chvěl jak stříbrným by prachem sítí třás’...
Tak bdívám u ohně, jsa vášní prudkou zmdlen,
se srdcem ve zmatku na její myslím vlas,
svou něhou bez konce jak kouzlem opojen.
Za bojů třeskutých, kdy dvorec ohněm plál
jak nocí pochodeň, kdy hlahol rohů zněl
a k divé seči zval, jsem v náruč svou ji jal
jak sladké rukojmí a v tábor náš s ní spěl,
bych mocí vítěze ji k sobě připoutal.
Zde leží znavena... Och, cudná jako běl
měsíce s půlnoci! Je vonný její dech
jak z medných kalichův opojná šťáva včel.
Zrak vlhký září žhne jak rosa na stromech
a hledí v neznámo. Mnou pohrdá – ó žel!
A já tak zesláblý, pod mocí zraků těch
jsem touhy kořistí. Mých očí mdlobný svit
vstříc chladu mraznému jde, spiatý v okovech.
Och, moci posledním z jejího kmene být’,
by sladké posily v mých chtěla hledat’ rtech!
[60]
Mne děsí její běl, kdy dotknu se jí, tich
a s touhou jitřivou! Klid ledu cítí dlaň,
vstříc vane studený vzduch v pustých závějích.
Mne síla opouští a strast mi sedá v skráň
a černý žalu mrak mi plove ve zracích.
Ó, marně nabízím jí franckých kupců dar,
své spony ze zlata, háv z bílých kožešin
a hřeben z jantaru! V mé srdce seje zmar,
je hrdá, ukrutná a němá jako stín
a hledí mrazivě na zraků mojich žár.
Jen tehdy naslouchá, když listí šepotem
za ztichlých večerů zpěv jde sem z údolí,
hlas dožinkových her. Svit něžný v zraku svém,
jenž touhu skrývanou po muži zrcadlí,
jak pozdrav vášnivý svým vzdává druhům všem.
A mého srdce plam zlou nenávistí jat
a vášní utrýzněn se náhle rozhoří
jak požár šílený – rvu s jejích údů šat,
zrak s lačnou vilností na její ňadra zří,
a v klínu bělostném zpit slastí toužím spát’...
[63]
A zrazen žárem svým, jenž marně ve mně vzplál,
v objetí bez vášně svou něhou obelstěn,
se chmurně vztyčuji, bych nůž svůj posléz’ vzal,
v polibku posledním a hořem naplněn
v tvé srdce studené, ó překrásná, jej vklál!
[64]