Zpěv jitřní
V propastném bezdnu tmy vhroužena země spí...
Vysoko hvězda plá v samotě nezměrné,
jediný ryzí skvost, pln zářných tajemství.
A z hlubin zamlklých vstříc mlze důvěrné,
v ohnivých proudech svých, v něž noří modré chlumce,
nad hory daleké planoucí stoupá slunce!
V stříbřitý jitra šer svá křídla rozestře
pták rudý, perutí jenž zlatou brázdí tmu,
jež zardívajíc se v polibcích žhnoucích mře.
Dav mladých hrdinů v svém pyšném pozdravu
výš’ zvedá meče své vstříc oku krvavému,
s údery o štíty zpěv hrdý zpívá jemu:
Do srdcí odvážných čerpáme sílu tvou,
jež ňadra zmlazuje a proudí v údech všech!
Rty, lačné pocelu, zář’ pijí ohnivou,
jež tváře zrůmění a provoní náš dech!
A čela bělostná hledají tvého jasu,
by nezranitelná vstříc spěla bitvy hlasu!
Z nás každý touží teď jak hrdý, mocný pták
na křídlech vítězných nad širou, tesknou zem’.
[67]
Nesmrtnou naději, jež stoupá do oblak,
jak poklad nesmírný hostíme v srdci svém.
Z nás každý touží žhnout’ v polední horké výši
své zemi, v pokoře, jež naši píseň slyší.
A žhavých vášní tok v paprscích proudivých
nám vtéká v chtivé rty jak medoviny žár!
Žhne záře světelná ve zracích ohnivých
jak božstva mocného zářící vroucí dar!
A v srdcích, bijících jak v poplach v zlaté zbroji,
květ síly rozkvétá ku pocelu i k boji!
[68]