Kazi
Oh, hvězdy! Ve sluji, a v hlatích planoucí,
záblesky vaše chytám v žhnoucí zraky svoje,
jak v sítích stříbrných kdys’ zlatých mušek roje
v svém dětství věznily mé prsty kvetoucí.
Nad vonné kalichy se skláním žíznivě,
bych rosy napila se, vůní nadýchala
a šťávám zázračným jich sladká kouzla vzala
a jimi živila své srdce vášnivě.
A náruč orsejí a máků, devětsil
já nesu v jizbu svou, kde ve měsidlech hoří
odvary zázračné, jež zkojí srdce v hoři,
v plod třešní promění ret, jenž jich okusil.
A zemi naslouchám, jak dýchá hluboce,
svou bolest mateřskou jak tiše sděluje mi.
A slyším ptáků zpěv, když chvějí perutěmi,
vil šepot ztlumený, jež skryty v potoce.
V pramenech chladivých, jež prýští v březinách,
za nocí přízračných mne píseň bohů svádí,
vzdát vlnám lichotným své plavě bílé mládí,
jim v obět rozžehnout’ v svých bledých tvářích nach,
[37]
a nahá zářit’ pak ve hvozdech zelených
jak hvězdy zbledlé svit, jenž bloudí v hájích svatých;
chci bohům naslouchat’, bych se rtů jejich zlatých
dar sčetla tajemství a kouzel opojných,
svou sudbu uzřela plát’ v očích bronzových,
žár příštích polibkův a sladkost teplých lůžek – – –
Ó, silou hrdina mne sevře v zpěvu družek
a lačně vyssaje má ústa na rtech svých,
pomaten promluví, mé jméno prosloví
jak zaklínadlo, v pocelech má ňadra zdrtí,
a údy, mátou vonící, mi zlíbá k smrti,
a novým objetím mé touze odpoví...
Zní Bivoj jmeno to. Jak bouř’ a běsů hněv!
A přece, myslíc naň, zřím májem kvést’ svou zemi,
sníh jabloní, kdy vítr chvěje haluzemi,
smích slyším hrdliček, oráčů v polích zpěv,
zřím zoři východní nad chlumy temnými,
bučiny zelené a mohyl vrchy šedé,
Mži, řeku stříbrnou, kde nevěstin háv přede
ze skvoucí pěny Prija prsty jemnými.
[38]