Příchod
Po noci divoké vstříc pozdrav nesem’ zoři,
veliké jitřence! Ó hvozdy zamlklé,
kde vlkodlaci bdí, jichž zraky temnem hoří,
vy znáte strastnou pouť, již nohy naše mdlé
konaly v úzkostech přes skalných štítů stěny,
přes řeky bouřící, kdy dav náš opuštěný
se s vlky potýkal a rval se s Markomany
o bradách nečistých! Ó nivy mlčící,
jež hostily jste nás, kde v tanci naše panny
svým bohům zpívaly, v svá pole zářící
kmen nuzný přijměte a touhou unavený.
V přehořkých hodinách náš dav se ploužil zemí...
Vojvoda zestaral, již hasne jeho hled,
rty touhou chvějí se a úzkostí jsou němy;
za nocí vzbouzí se a k bohům šeptá, bled
ve tváři zamlklé, v níž tmí se kletby stíny.
Je hladov jeho lid, žádostiv živné hlíny
svých polí planoucích v ohnivém žatvy jasu,
svých písní večerních! Ret mnohý, zoufalý,
svou šeptá pochybnost! Ach, ženy! Jejich krásu
déšť leptá, ničí mráz, zrak jejich vychladlý
jest žalem naplněn jak jezera rmut siný.
[20]
Po cestách bez konce spěl řad náš utrýzněný.
Ó běd, kdo opustil svou zemi charvatskou,
kdo spálil dvorce své, brav nechal opuštěný!
Své bohy vzali jsme a s hořkou věrou svou
jsme táhli pralesy, kde liščí štěkot smělý
nás ve sny zkolébal, kdy rohy oněměly
a bděli strážcové u ohňů temnem žhnoucích
jak běsné přízraky! Chlad krzna pronikal,
skot tichem noci řval, v zrak našich dětí mroucích
stín klesal nicoty a v srdce naše žal
a rtové blednoucí mdlým reptáním se chvěli.
Však vůdce, tajemný a silný, plný víry,
za nocí hlubokých jak bohů bratr stál
nad spící družinou a vroucně zřel v kraj širý,
snil tiše sám a sám. V dál zlatý měsíc plál
jak bojovníkův štít. Vše spalo v noci mléčné,
i stráže únavou. Hvězd roje nekonečné
mu žhnuly nad hlavou, kde v stříbře bílých vlasů
jich jasné odlesky zasvitly kouzlem tmou...
Pln víry, tajemný a silný – plný jasu,
jak mocnost vítězná šel před svou družinou,
jež k němu zvedala v podivu zraky vděčné!
[23]
A v teskném večeru, jenž nad hlavou mu sklonil
peruti pochmurné jak smrti tmavý pták,
hlas jeho hřímavý jak rachot mečů zvonil,
v rouhavé modlitbě bil pýchou do oblak.
A noc když zčernala a hustý déšť se řinul
na smutný tábor náš, jenž v hrůze blesků hynul
a vzlykal k měsíci, jenž jako šílen zůstal
na nebi zkaleném, vojvoda mrazně stál
na hrotu útesu a jako divem vzrůstal,
zrak, blesky oslepen, mu jako hvězdy plál,
a paží vztaženou tichnoucí bouři kynul!
Po noci divoké vstříc pozdrav nesem’ zoři,
veliké jitřence! Nad mlžná údolí
se vznáší vlhký zrak, v luk modrý jas se noří,
blaženstvím chvějný ret je pýchou oněmlý.
Nad námi, brázdě vzduch a chvěje perutěmi
pták bílý spěje v dál’. A slunce, přízrak němý,
nám v čela planoucí svůj žhavý pozdrav vbíjí!
Ó slast, zde spočinout’! Své meče nabrousit’,
vší krásy dobýt’ zde, jež zraky naše zpíjí!
Poušť šerých šakalů v sad květný proměnit’
a jako vítěz pak svou pozdraviti zemi!
[24]