KOLEDA, koleda, Štěpáne,
co pak jen to nastane?
Sklouzneme se na ledu?
Psi nám snědí koledu?
Koledovali jsme dost,
sobě, dětem pro radost.
Ve Francii, v Sibiři
bývali jsme rytíři;
v Italii, v Dobrudži,
dal-li slovo muž muži,
brat za brata znal se bít,
v ohni stát a neslevit.
KOLEDA, koleda, Štěpáne,
co to neseš ve džbáně?
Štěpán dí: Mám šeptnout snad,
že ti snižujeme plat?
Že tě berně neminou
a než dny tvé pominou,
než tě smrt dá na talíř,
zaplatíš vše na halíř?!
Kdo dnes knihy kupuje?
V divadlo kdo putuje?
Pro obraz kdo zaplane? – –
Vidíš, vidíš, Štěpáne!
KOLEDA, koleda, Štěpáne,
Trapl na nás povstane,
vyšacuje kapsy všem,
starcům, ženám, i dětem.
Trapl na nás povstane,
kdykoliv si zamane,
poručí svým hajdukům:
Prohledejte celý dům!
Jest-li u mne najdou též
ve starém kožichu veš,
pak jsem ztracen, Štěpáne –
neb to není přiznané.
KOLEDA, koleda, Štěpáne,
což, když krise nastane
také v bědném srdci Tvém,
cituplném, nemocném?
Jednak se ti v křeči kroutí,
jednak dívčí tvář ho rmoutí.
Sešedivěl v květu let
a s ním zšedl celý svět.
Kamarádi odcházejí,
prázdná místa všude zejí,
přec však sličné děvečky
milují své dědečky.
KOLEDA, koleda, Štěpáne,
což když vojna nastane?
Což když Hitler na nás skočí,
nasype nám písek v oči?
Co platno, že malý Dollfuss
dosud flintu drží „beim Fuss!“
Co však tihle chachaři,
Probuzení Maďaři?
Že by tihle rytíři
šli zas zpátky k Sibiři?
Hlídej dobře s nebes trůnu,
bys nepřišel o korunu!