Dvacátý únore,
hučící proude rozkalené vody,
nebesa slavíčkovská!
Jak že to mluvíš ke mně?
Hoj, s větrem o závod,
v plášti vlajícím, na černém koni,
tmavý a drsný – oči hoří –
letíš, Osude,
rozbředlým naším krajem.
Úzkostí, pochyb a smutku temno
přikrývá kalný den!
Propasti hoře se otvírají.
A duše pro smrt zrají?...
A ty, jíž Bůh dal zářící oči,
pokorná děvuška v této chvíli,
proč smutně hledíš?
O ty, jíž Bůh dal věřící duši,
zbožnost a něhu a k člověku lásku,
rukama lomíš?
Ach ty, jíž Bůh dal hořící srdce,
tajemstvím milosti přeplněné,
čeho se bojíš?
Zklamal-li den, v němž navždy zhaslo
dobrotivé slunce,
smutna-li noc, jež propastnou poutí
poztrácela hvězdy,
zbledl-li přátelský svit v očích lidí,
ruky stisk teplý zledověl,
mluví-li k tobě večerní stíny
úděsnou řečí strašidel,
sen-li tě zradil a jitřní zoře
slzavou červeň kreslí ti v oči – – –
naslouchej ještě v poslední chvíli
vlastnímu srdci!
Ó, toho tys’ neznala, toho ty nevíš
v tichounké této půlnoční chvíli,
kdy chvějí se zjitřené kořeny tvé
dotykem věčnosti,
že hlas tvého velkého, smělého srdce
tě nezradí?
A je-li to láska, jež promluví k tobě,
je-li to veliké odevzdání,
tajemství života nejosudnější –
pak, ženo, jíž Bůh dal zářící oči,
věřící duši a hořící srdce,
neboj se nikoho na světě!
Již zítra nad tebou nová zora
i úsměvný vzplane den!
A večer ti v západu slunce řekne
jedinou pravdu:
Nepřemožitelná
a věčná na světě je velká síla
lásky.