II
Venuše, hvězdo má, kam že jsi odešla?
Venuše, hvězdo má, kam že jsi odešla?
V houštinách rezavých slavíci zmlkají...
Je tiché jezero, kde obraz luny plá...
V té chvíli v rákosí potichu zalkají
dva ptáci procitlí... A tmavý, věčný stesk
je zde, po boku tvém usedá potají.
Tvář hvězd je zsinalá a smutný je jich lesk,
vše ztichá okolo... a vše je srdci blíž!
Jen města hlučící, jich světla, ulic třesk,
zástupy nevděčné, jich kletby pustá tíž,
jich oči, zištné vždy, dnes na dně propastí
se v temno propadly, by neožily již.
Noc! Růže i pták spí. Jen s nyvou soustrastí
tisíce očí hvězd zírají v zraky tvé
přes pouště nesmírné s bezměrných oblastí.
Neb ty – ach ty zde bdíš. Je ticho zvědavé
v tvém srdci, jež se chví. Poledne pyšný žár
teď z čela tvého slét. A běsy ohnivé
48
noc k tobě přivolá, z nich každý dravý spár
v tvá ňadra zaryje, až vzdechneš úzkostí –
Oh málověrný ty, chtěl’s v bědný suchopár
nejistot jitřivých, pochyb a marností,
v nichž hyne bludný duch, své hrdé srdce vést?
Své jaré síle věř, jež z tmy tě vyprostí
a duši svobodné dá v krásném těle kvést,
jež stkáno z týchž je cév, v němž plane stejný svit,
jak v srdci hvězd, k nimž ty se, vratký, toužíš vznést.
Chtěl’s duši tuláckou mdlým světlem opojit
těch výšin stříbřitých? Svůj vlastní obraz zříš
v těch zřídlech světelných se slavně zrcadlit,
vlastního srdce tep z nich zase uslyšíš,
vlastního žití var a vlastních vášní vzruch.
Že nesmrtelný jsi a silný, zda teď víš? – –
Pozdraven budiž mnou bez konce věčný kruh,
kdy s všemi hvězdami spojuje za noci
člověka vratkého, jenž tápe, silný Bůh.
Veleben život buď, dík tobě, Půlnoci!