ZÁPAD
Ve zlatu západu sosny když hoří,
v zahradách země kdy rozkvétá jarem,
Tebe, Tebe, v myrtoví skrytou,
zrak můj hledá.
Holoubci bílí kdy něžně se tulí
na římsách oprýskaných, stín kde visí
jak temné plachtoví, jež v dál se šíří,
nás by skrylo
v šeříků hroznech, kde pohřbeni sníme
a mlha milostná v oči nám klesá,
ve sluch zní píseň, již pro nás vzbouzí
vlastní srdce,
již osleplí věčným ohněm svých očí,
v horečce blouznivé neuslyšíme,
proud času jak hučí v zpěněných vlnách,
neb jsme sami.
13
Jak vše se vzdaluje, vhrouženo ve tmách,
jak mizí přítomnost! A na nás padá
van šerý večera jako šlář marný
nade hrobem!
Jak vše se ztišuje a vůně vadnou
jak vzdechy nicotné hasnoucích retů!
Kam jste zabloudily, vy ptačí písně,
vždy tak pyšné?
Jak vše již uctívá hodinu něhy!
Kolem se ve tmách rozplývá ticho,
skytajíc sladkého ostrovu pouze
naší touze,
jež náhle vznítí se, co chvíle prchá –
vztyčujíc v samotě květ sladce žhavý,
pro chvíli jedinou, času proud vřelý
již nesplaví.
14