Jako tklivý bílý přízrak
nad šíleným městem,
jako zázrak,
jímž dnes vzplála země
božím gestem,
mluvíš ke mně
v této chvíli tiché, Sacré Coeur.
Jitro – poledne – i večer,
hučí město, ulice i bary,
i ty vaše jazzbandy,
dnešní mládenci!
Jitro – poledne – i večer:
na povrchu života se pění
vlnka osudu, i smrt a zrod...
Jitro – poledne – i večer...
tkají – zpívají,
jako v mythu i dnes sudičky
o člověku.
Jitro – poledne – i večer...
Ale se všech stran a ze všech koutů,
z oken všech, jež už se otvírají
jako ústa, lapající vzduch,
mluvíš ke mně, duše člověkova,
nesmrtelná!
Unaveno tělo jest i ruce, hruď i hlava,
jež mi včera děla, kterak vřava
města nesmírného opojná je, žhavá,
jediná, v níž věříš, člověče svých dní...
Ale tělo zemřelo, když toto dělo...
Hučí město, řeka, avenue i mosty,
jako satan železná se rozkročila věž,
vzpurně hledí k Bohu.
Ale jaká hrůza!
jaká hrůza, kdyby se všech stran a koutů
nepromluvila dnes duše člověkova,
nesmrtelná!
Jako tklivý, bílý přízrak
nad šíleným městem,
jako zázrak,
jímž dnes vzplála země
božím gestem,
mluvíš ke mně
v této chvíli tiché, Sacré Coeur!