Na pouti počátku, jež jméno „život“ nese,
já na rozcestí též jsem stanul polekán,
bez vůdce, přítele dvě cesty zřel jsem v děse,
jež v dálku poutníky do různých vodí stran.
Jak nový Heracles jsem slyšel hlasy sporné,
zde svévoli a ples a výskot spilých řad,
tam chmurné výčitky, jen nářky, kletby vzdorné,
jak šepot bachantek a varhan temný spád.
A děli: „S námi pojď, tak veseleji bude,
buď náš a v ryk se dej, pěj rozkoše a ples,
náš smích ať bratry své si v srdcích najde všude,
chcem tančit, hodovat, chcem opíjet se dnes.
Což na tom, lidský cit že písni té se rouhá,
že dissonance zvuk k ní pojí sterý vzdech?
My budem rozkoší, my radost budem pouhá,
jak zlato blýská se! Jím koupiti se nech!“
A já jsem přivinul k svým ňádrům drahou lyru
a tiše poslouchal té její duše hlas.
Cos jako výčitka tam znělo: svoji víru
a pýchu ztracenou jsem nalezl v ní zas.
A tak jsem řekl jí: „Ó sestro duše mojí,
mé svaté dědictví, ó rci mi, nač ten strach?
Než tebe zneuctit a zaprodat tě v boji,
rač tebe rozdrtím a zašlapu tě v prach!“
Hlas druhý slyšel jsem s tak stlumenými slovy
a bázní třesavý: „Ó slyš nás, s námi pojď!
Od věků hledáme břeh pravdy tajný, nový,
a nocí hlubokou svou slabou vedem loď.
Pojď, na cestu nám hraj zpěv nábožný a vážný,
my poženeme v před svůj koráb ze všech sil,
ty v údy chábnoucí lij těchy balzám vlažný.
Jeť cesta daleka, však důstojný je cíl.
My půjdem za těmi, již v temnu ztratili se,
a neznámo, zda cíl tam nalezli či hrob,
však jasná dráha jich v tom šeru posud stkví se,
jich jména, prostá dřív, jsou svatá od těch dob.
Zda my se vrátíme ku rodným břehům zpátky,
kdo z lidí poví nám? Jen Bůh tam svou má stráž.
Hle, vlna zvedá se a plaší člun náš vrátký!
Tož rychle! Nastal čas.“ Já děl: „Jsem cele váš!“