Večer před svatým Janem
sešel jsem se s Tomanem.
Léto bylo, horko bylo,
a proto se dobře pilo.
Luna hříšně sobě hovíc
na nebi, řkla: „Do Vokovic,
kamaráde, cesta dlouhá,
splete se ti stín i strouha,
nechoď, brachu, v této chvíli –
a proč byste nepopili?
Vojáček, jenž vedle sedí,
smutně v hvězdné nebe hledí,
potěš ho a zdar mu přej,
na cestu mu požehnej!“
Smutný vojáček jsem já byl,
chtěli, bych též Rusa zabil,
často vykládali dlouze,
že lze zabít i Francouze,
dlaň císaře pána svrbí,
vzpomene-li si na Srby.
A tak jsme si povídali,
věrné slovo jsme si dali
v noci černé jak kůň vraný.
Hleděli jsme na Hradčany,
dole teskně tichla Praha,
nad celý svět tenkrát drahá.
„Tož mi, bratře, požehnej,
svou tuláckou hůl mi dej!“
„Kamaráde...“ hlas mu spálil
žal za všecky... vína nalil,
nervosně trh’ rukou, hlavou,
sklenku zvedl kolísavou,
třesk! a cink! hle, echo světa,
krev či víno – všecko zkvétá
na tom světě do krvava!
A v tu dobu i noc tmavá
zrudla, a jen přízrak bílý
Hradu svítil v jitřní chvíli.
„Ráno je... což dělat brachu?...
Jdi jen tam... a neměj strachu...
Mnoho se nerozmýšlej!...
Rovnou za nosem se dej!“ – – –
Večer před svatým Janem
mluvil jsem zas s Tomanem.
Léto bylo, horko bylo,
u Nezdarů teď se pilo.
Let už přešlo přes patero...
Řečí až po jitřní šero,
až po červánkovou chvíli,
a v ní svítil Hrad náš bílý.
„Kamaráde“... hlas mu zjihl,
zraky vzplály, sklenku zdvihl,
smírný jeho pokyn němý
jakby objal celou zemi:
„Ještě chleba chudým dej,
Bože, spravedlnosti jim přej!“
Dobře jsi mi, bratře, radil,
na dobrou jsem kartu vsadil.
Proto dnes v slavnostním čase
připíjím já Tobě zase:
Ještě Tobě Pán Bůh dej
sklenku mnohou, požehnej
chlapcům Tvým, Tvé paní mámě,
a vzpomínej dobře na mě!