1914.
Toho nikdy nezapomene rodné město,
nesmí zapomenout!
Toho nikdy nezapomenou moje oči!
Hořké a smutné jsou dni pozdního září,
léta neblahý sklon stín těžký po zemi plouží,
tesknota sedá v domě tvém –
ale hořčí a smutnější tehda byl večer,
kdy v cynickém hřmotu vojenské hudby šel městem
řad mojich bratří.
Jich oči zamžené ke všemu mluvily kletbu,
ztajený nářek na mladých chvěl se jim rtech,
zde zoufalství přísvit jsi viděl i marného vzdoru blesk,
rakouský maršbatalion!
Toho jsi nevidělo nikdy ještě,
staré husitské město!
Neslyšely jste nikdy ještě,
vy staré domy,
staré náměstí s červenou katedrálou,
ironičtější hudby.
Ale já, přítomné dítě tvé dlažby,
s hořícím srdcem a raněnou pýchou –
7
jak nikdy dříve v dnech nejhorší bídy
jsem nenalez’ jediné mučivé slzy:
teď v černou a pustou jsem uličku zašel
a plakal...
Ó, moci pokorně na sebe vzíti
všecku zlou sudbu, hněv všechen a trest,
bezměrnou potupu mého lidu!
Já vidím však: mrak stojí nad Čechami,
v hrozivý soumrak se potápí země,
kvapem se připozdívá...
Nebylo dne tak truchlého smutku,
zoufalejšího Bílé Hory,
truchlejšího všech hřbitovů našich dějin,
jak tento den pozdního září!
Když potom jste sedali v ponuré vagony,
když chvějnými hlasy jste zpívali hymnu,
když v každém „s bohem“ já slyšel jsem temnou,
prokletou, osudnou otázku „proč“,
když vlak se již hnul a v očích všech blízkých
tiché se jevily slzy,
tu náhle v tmě noci jak kdosi by vedle mne stanul,
starý a známý, však dávno již němý,
a tiše mi řekl:
Neboj se, synu můj málověrný,
8
ten umírá pouze, u koho nebylo víry,
ten umírá pouze, jenž nedosti věřil v život,
v život, jenž bez hranic, věčný a vítězný vývoj,
věčný a krásný a spravedlivý.
Vánoce 19191915.
9