Lví srdce (1919)

Básně, 1914–1918, Rudolf Medek

Diplomatická verze Ediční verze
LVÍ SRDCE
[1] KNIHOVNA „PAMÁTNÍKU ODBOJE“ Číslo 1.
RUDOLF MEDEK LVÍ SRDCE BÁSNĚ 1914–1918
V PRAZE 1919
Nákladem „Památníku Odboje“
[3] Vytiskla Grafia v Praze
[4]
V krvavé vřavě dusí se svět, V krvavé vřavě dusí se svět,
 řvou děla, krok armád zní temně – Ty mlčíš... Ty nesmíš promluvit... Ty nesmíš dýchat... Ty nesmíš žít... Národa Tvého junácký květ – v cizáckých službách jde potupně mřít... Jak je ti, česká země? Srpen 1914.
[5]
1914.
Toho nikdy nezapomene rodné město, nesmí zapomenout! Toho nikdy nezapomenou moje oči! Hořké a smutné jsou dni pozdního září, léta neblahý sklon stín těžký po zemi plouží, tesknota sedá v domě tvém – ale hořčí a smutnější tehda byl večer, kdy v cynickém hřmotu vojenské hudby šel městem řad mojich bratří. Jich oči zamžené ke všemu mluvily kletbu, ztajený nářek na mladých chvěl se jim rtech, zde zoufalství přísvit jsi viděl i marného vzdoru blesk, rakouský maršbatalion! Toho jsi nevidělo nikdy ještě, staré husitské město! Neslyšely jste nikdy ještě, vy staré domy, staré náměstí s červenou katedrálou, ironičtější hudby. Ale já, přítomné dítě tvé dlažby, s hořícím srdcem a raněnou pýchou – 7 jak nikdy dříve v dnech nejhorší bídy jsem nenalez’ jediné mučivé slzy: teď v černou a pustou jsem uličku zašel a plakal... Ó, moci pokorně na sebe vzíti všecku zlou sudbu, hněv všechen a trest, bezměrnou potupu mého lidu! Já vidím však: mrak stojí nad Čechami, v hrozivý soumrak se potápí země, kvapem se připozdívá... Nebylo dne tak truchlého smutku, zoufalejšího Bílé Hory, truchlejšího všech hřbitovů našich dějin, jak tento den pozdního září! Když potom jste sedali v ponuré vagony, když chvějnými hlasy jste zpívali hymnu, když v každém „s bohem“ já slyšel jsem temnou, prokletou, osudnou otázku „proč“, když vlak se již hnul a v očích všech blízkých tiché se jevily slzy, tu náhle v tmě noci jak kdosi by vedle mne stanul, starý a známý, však dávno již němý, a tiše mi řekl: Neboj se, synu můj málověrný, 8 ten umírá pouze, u koho nebylo víry, ten umírá pouze, jenž nedosti věřil v život, v život, jenž bez hranic, věčný a vítězný vývoj, věčný a krásný a spravedlivý. Vánoce 19191915.
9
DIVADLO.
Byl’s omámen, zpit tisíci lidských tváří i očí, tisíci srdcí, v stejném tlukotu bijících, jedinou písní znějících, hučících neslyšně, sladce a toužebně, pevně a vítězně nezkrotnou svobody žízní! V potopě světla a nadšení pod ohromným lustrem tísní se tisíce bratří, milenky i něžné ženy; jak těžké hrozny visí horečná lidská massa na galeriích, nevyslovené slovo jak bystrá a žhavá vlna proudí od duše k duši i zapaluje mozek i srdce. Němá opona před námi visí, ale dole, v orkestru hřmí hudba! 10 Hřmí hudba, jež bouří, jež svírá i spaluje, v níž taví se úzkost nejistých dní. Hřmí hudba, jež do duší vyprahlých, stisknutých panskými kleštěmi dunajských knížat, nalévá zázračný doušek živé naděje. Hřmí hudba, jež o dávné síle a vůli umdleným srdcím hovoří, zpívá o hrdinství, víře, o věčném bytí, o životě novém a omládlém tvého lidu! „Má Vlast“. – – Má země! Můj národ! Co od věků bylo i bude naše! Krev našich dědů i tajemný smysl jich přítomnosti v smutné a krvavé tyto dny! Tep jejich srdcí, jenž bije prudce mystickou ozvěnou 11 zde, mezi všemi, věrnými, tvrdými, nepodkupnými českými dětmi! „Má Vlast“. Veliké svobodné slovo, pyšně a vzdorně volající na všech nárožích v dny těžké, chabé a bezradné do zbraně! A živá, teplá, tvořivá něha, vroucnost i vzdor, hněv i modlitba vše vůkol živelně zachvacuje. Žhnou zraky, horečně planou bledé kdys tváře, druh druhu němě tiskne ruce, tlumí se slzy! Neznámí v životě všedním druh druhu v oči si hledí, čte jasně každý i rozumí... Divoká jiskra elektrická s taktovky hudebníka 12 v sál planoucí bleskem přeskočila, i živou, kypící, vášnivou massu zažehla svatým ohněm! Dav lidí se pohnul, přeběhla vlna skvělým sálem, jasněji zaplála světla! A již bys věřil a již bys čekal, že tato silnasilná a kypící vlna vydá svůj mocný a vítězný, slavný Výkřik! A již bys věřil a již bys čekal, že zahřmí „hurá!“ – – – Pustě se šklebí ve zlatých cetkách i prázdné nádheře císařská lože! Tam všecky zraky se obracejí. Hněvivé zraky! Leč tiše a tiše, mdle a mdle klopí se oči, zatnuté pěstě malátně jihnou, v srdce všech lehá smutek i žal! Davy se valí na ulici, 13 ulici pustou, němou a otrockou, kde každý kámen i každý kout – mluví?... Jdeš, bledý, teskný a zahanbený. Most starý, věže, královský hrad, vše mlčí... Je to tvá země? Je to tvá vlast? Vše mlčí. Mlčí i ulice. Mlčí tvůj národ! Leč postůj, ó dítě pokorných dní, neteskni, nenaříkej! Slyšíš, jak píseň srdcem tvým proudí, vidíš, jak slunce vesele svítí, zříš na dlažbě tančící dítě? To život a láska i naděje jde tvojí duší! To omamně, vířivě hučí v tvých smyslech hlas tvojí krve, jenž neztichá... To volá „Blaník“! Červenec 1916.
14
J. K.
Zahořklý chudoby chléb jsme jedli spolu... Tiché, hluboké večery, knihy, myšlenky odbojné, písně a někdy ohnivá číše, smiřující den ponurý s dumavou nocí, šly naším mládím. Vzdor v duších a v jinošských srdcích toužebnou života žízeň, sny převratné, stesk, idyly, horské květy na skalách osamělých, na horách, které vyzývaly, plály v červáncích jitřních opojným výhledem, na horách, které vyzývaly k svobodě! To vše, to vše kdys bylo naše, vždy silný a volný, ohnivý duch dny budoucí, světlejší pozdravoval! Dnes ty, jenž šedých a zastřených očí truchlivý lesk i úsměv vždy vzdorný a ironický jak zašlou památku zanechal’s navždy v mé duši, 15 ty, jenž jsi znal závratnou, podivnou hloubku lidského tvora, ty, jenž jsi s ním trpěl i sténal i zpíval, ty ležíš zabit kdes v krvavém blátě haličských rumišť. Já zdaleka slyšel tu zvěst! Já viděl jsem: v den onen, kdy v kouři a v krvi, zločinem páchla země, ty, odětý v protivné rakouské hadry, bledý a nenávistný jak vždy, kdy před námi vstávala lež, mrzká a hnusná prostitutka, ty, nepodplatný, celý a pevný jsi přijal tuto ohavnou smrt – s pokorou toho, jenž ví, že nezhřešil, že přijde vykoupení. To nebyl tvůj vrah, jenž poslal ti chladnou střelu! Vím, nikdo se nad tebou nezastavil z těch rabů, jež s tebou tam žili, nikdo tě nepohladil... Já viděl jsem ještě: kdy večer se nad krajem sklonil 16 a přikryl tichými, temnými křídly krvavé pole, zlý pták, dvouhlavý černý orel se nad tebou snesl a dlouho pil tvoji chladnoucí mladou krev! Krev tvého srdce, jež naposled zabilo zoufale na poplach, jakoby chtělo celý tvůj národ probudit k pomstě! 17
VLTAVA.
F. Tichému.
Ó, jak dnes určitě slyším tvůj opíjející hlas, tvé hymnické volání, jak před lety, kdy sám na tvojich březích jsem seděl a truchlel nad tvojí pradávnou slávou! Ó, jak dnes jasněji slyším, jasněji vnímám a prožívám to vše, co tehdy jsi mluvila ke mně! Dávno mne opustily vše pochybnosti: stíny, mládí závratné otázky v pustotu prašných dní padly. Nevěra, nicota, stesk i bezejmenný žal dvaceti let daleko s východním uletěly větrem. Dnes, byť i psanec, vzdálený nejsladší země, již stvořil Bůh, chudý a ubohý lidský tvor, za horami jenž nechal svou lásku i sny i poesii, dnes, byť i mnohými zklamán a mnohými podveden, já znovu a znovu, Vltavo, slyším tvůj hlas! Ach, co však slyším: to nejsi již ty, romantická řeka, to nejsi již ty, v níž obrazy zsinalých zkazek v tajemné tůni se zrcadlí. 18 Mythus dnes nemluví ke mně, omládlá, kouzelná řeko, to mluví síla tvé naděje, národa tvého víra v den slavný a jasný a vítězný! Vůně mateřídoušky a suchého sena zápach, domácké štěstí tvých lučin, jež protékáš, požehnaná! Kraj, kvetoucí májem i nádhera jeho jara stoupá k mé hlavě, jež závratným blahem se krouží. Je to tvůj pozdrav prahnoucí duši? Je to tvůj duch, jenž zázračný vlévá jas v soumračné dny? Slyšte vy všichni, již strádáte se mnou, vy všichni, již daleko od rodné země s večerem každým se k západu díváte, jimž jméno „domov“ na srdci leží jak temná otázka žití či smrti, slyšte vy všichni hlas slavný a plný, jenž volá k vám od lázně Libušiny: Tři sta let soumrak se nad mojí zemí vznášel, kde byl jsi, blanický rytíři? Tři sta let v cizích službách na robotě svůj osud jsi proklínal stranou a potichu ty – boží bojovníku? 19 Ach ne, to někdo jiný a silný jde od východu, zář ohňů předchází jej, ve zlatém jasu plá zbroj, mraky se rozstupují před jeho božskou tváří, nad čelem plamen se stkví, znamení heroické statečné, omládlé duše; má země, zdrcena včera, dnes šťastná a opojená, svá k němu rozpíná žádoucí ramena: to kráčí mladý český národ, v ruce zbraň, nepřemožitelný, vždy silnější na každém kroku, vždy mohutnější, vždy krásnější po každém boji! To kráčí mladý český národ, v ruce zbraň, mstitel, osvoboditel! Srpen 1916.
20
VEČERNÍ TÁBOR.
Jsou mlhy a stesk ve zdejším kraji, jsou tiché noci bezlunné... Přízračně světýlka nad močály hrají. Ale zde nový se jiskří život, zní píseň a duní pevný krok, den pyšný, zářící, veselý jak v svěží májové neděli jde zapadlým krajem, kde rozbilo chudé a děravé stany i písně své hodilo na vše strany naše vojsko. Magicky v mlhách ohně planou, tiše se ozývají hlídky tlumeným heslem na přivítanou! Když tichý měsíc vypluje z mraků a v stany svítí na osmahlé tváře bojovníků, když slyšíš jich tvrdá srdce bíti spokojným tempem, víš, v divokém ryku, v bouřlivém boji až polnice zazní 21 k útoku na cizí zákopy – ta srdce se nesevřou, nestisknou bázní, ty oči se nezkalí úzkostí smrti, ty svaly nezměknou, ty duše neklesnou: půjdou a vrahy své zdrtí! Ach vy, nad něž jsem nikoho v žití více snad nemiloval! Vy, již v ponurém národa bytí budete pýchou a slávou, již dal genius jeho, jenž v těžkých dnech bdí! Vy, kteří jste hotovi, kteří jste silni! Vám nový den vítězství přisoudí! Spí. Dýchají tiše a pravidelně. Nesejde úsměv nikdy s jich úst! Kdos zašeptal mdle cosi, nezřetelně... A toužíš dotknout se všech těchto úst, v jediné objetí sevřít jich duše... Zas vidíš po velkých dnech utrpení, zas vidíš své země slávu a vzrůst, čest, sílu, vykoupení! Srpen 1916. Pinská bláta.
22
LEV.
Zrodil se v žírném, bohatém kraji ten, jenž z naší roty padl prvý. Měl selský vzdor v ohnivé krvi, znal vzpouru, jak věční rebeli znají, svět nebyl pro něj, ni černých očí, ni tance a zpěvu. Byl sám, oddaný svým těžkým myšlenkám. Zbyl poslední syn ze starého rodu, ze starého, tvrdého, selského rodu. Bratra mu v Austriji pověsili, druhý pad’ na Strypě v rakouské čapce. A on, pln krve a železné síly mstí strašně ty drahé dva chlapce. Tak jsme jej našli. Zbrocený krví raněný lev... A jako bájný, mythický zjev vstal náhle, vzrostl a zmohutněl, ve velkých očích jas vlahý se chvěl, rty, které pomalu ledověly, sladkým se jmenem chvěly, jmenem, jež denně nám na ústech lpí, v němž duše se potápí! 23 K západu náruč svou otevřel... Na svaté tváři mu úsměv mřel! Tak z naší roty padl prvý. Vysoko držel svou korouhev! Tak jsme jej našli. Zbrocený krví lev! Březen 1917.
24
PŘÍSAHA.
My, vojáci starého prvního pluku, osmahlí železní hoši, tisknouce k srdcím svým drahou zbraň, v dni zmatku a víru a pustého hluku před naším praporem sklonivše skráň – my, vojáci starého prvního pluku, smavé a bodré tváře známé, věrně a čestně přísaháme: Ve jmenu těžkého utrpení, ve jmenu starých křivd a běd, ve jmenu národa zmučeného jdeme v boj, z něhož návratu není. Života krása i rozkoš jeho, zsinalé smrti slepý hled, radosti světa, lásky vření, květy a úsměvy, hrůzy led, vše, co nás těšilo včera i dnes, vše, co nás hřálo, co rádi jsme měli, vše náhle zhaslo – – Remčický les my minuli, vesnice oněměly, praporce zmizely, písničky ztichly, děvčata po kraji sesmutněla. 25 Hudba však hraje v pochod náš rychlý, vesele planou smělá čela, dech víry vše stíny i slabost láme, i každý svou pevnou zdvihá ruku, s jasnýma očima přísaháme my, vojáci prvního pluku: Za československý lid, za vbitou na kříž naši zemi my budem se bít! My budem se bít za slávu a svobodu našich zemí, nikoho neživit, nešetřit, nesmlouvat, silami všemi ku předu letět i vítězit – i slavně mřít. My víme, že z barvy krve rudé ohnivá zář vzejde nad Čechami, nad poli zlatými, nad nivami že nové slunce svítit bude! My víme, že z barvy krve rudé červené květy vzplanou v stráních, 26 volnosti dar že uzrá na nich i na věky u nás sídlet bude. My víme, z té barvy krve rudé že vzejde štěstí našich dětí, i na nás že ještě po staletí vzpomínat šťastný národ bude. Krev dědů i míza dějin slavných, hrdinů starých věková setba, planoucí výzva smělých zvuků husitských písní, nepřátel kletba nás činí nepřemožitelnými, nás, vojáky prvního pluku. Jaro 1917.
27
ZBOROV.
I. I.
 České i slovenské děti, synové národa, omlazeného hrdinnou krví, vy všichni, jimž dopřála nevlídná jinak sudba nosit české i slovenské jmeno, vy nehynoucí i věčně žijící haluze oživlého stromu, slyšte mou píseň! Nezapomínejte! I buďte živi na věky svatým ohněm vroucných a hrdinských srdcí, jež bila i chladla pro vás i pro vaše děti v bezměrné lásce i oběti u Zborova! II. Od moře k moři stojí germánská vojska. Od moře k moři hluboké podzemní valy, příkopy, kde sídlí smrt! 28 Od moře k moři potoky drátěných přehrad, otrocké rakouské čapky, prušácké helmice! Za nimi daleko překrásná leží země! Země, jež oplývá mlékem i strdím. Tam žije v okovech zmučený lid, schvácený tesknotou, zpitý snem dávným a těžkým o svobodě! Tam žije děd i matka i děti, mladá a smavá žena, i bába – věštkyně, jež kdysi nám před léty říkávala: Já, děti, už toho nedožiji, však vy – vy budete bojovati za světlý den, jenž vzejde nad otčinou! Od moře k moři stojí germánská vojska. Za nimi temnota, otroctví, smrt! Za nimi zakletá v dračích spárech spí láska nás všech, spí všechen náš život! Domovino! Nikdy tvé jmeno nebylo sladší, tak silné, 29 tak živé jak v tento den! Těžký a ponurý hněv, nesmiřitelný, zalehl v naše duše! Hrozná a němá nenávist utkvěla v našich očích! Ti, kteří kdysi pokorně chodili za pluhem otrockým na rodné Iíše, vděčni za skřivánčí písně, za talíř polévky i skývu chleba, ti, kteří mlčky na dusných fabrikách drsné a pusté dny žili, kdys bledí studenti, básníci, pěvci, umělci – veselá chasa, i ti, jimž nikdy nic nebylo svato, bouřlivé pražské děti, moravští junáci, šohaji od Tater – tři tisíce, tři tisíce smělých, sokolích srdcí – ti všichni cítili v tento den: Smrt není strašna! Krásný a svatý je boj! Tiché kdys’ budou pláně u Zborova, mír, pokoj a klid 30 nad námi bude vládnout! Ale věčný život dán bude národu pokořenému. III. III.
 Jdou naše pluky. Jde rota za rotou, praporce vesele vlají, bodáky zlověstně svítí. Jak dlouhý a zlý a nelítostný drak údolím ztemnělým v podvečer táhne vojsko do přední bitevní čáry! Kraj hřmí podivným, válečným zpěvem! V něm prahnou a chvějí se srdce, sžehnutá milostným ohněm hrdinné víry. Jde rota za rotou: naši se usmívají, z osmahlých tváří vesele planou zraky, veliký klid i epickou tvrdost prozrazují čela. Z nich vane mládí a svěžest, pružnost a síla! 31 Jdou na smrt rhytmickým krokem, jdou k tanci. A náhle všichni, jakoby kdosi tajemný řídil jich duše, zpívají jedním a mohutným hlasem: „Neumrem na slámě...“ Jde rota za rotou: všichni se usmívají, jakoby hezká a veselá děvčata za každý úsměv a za každý pohled tisíce polibků slibovala. Všichni se usmívají! Na předních liniích praskají dělové střely, šedý i růžový šrapnel! Veselý, vířivý, féerický hlase junáckých bojů, slávo i nebezpečí, my vojáci slavné a staré brigády, tě pozdravujeme! Duj, východní, daleký větře, i rci tam našim za Karpatami, že my jdeme do boje za zpěvu písní, 32 pod vlastními prapory, s překypělou i oddanou duší! Nic není strašno, nic není vzdáleno, není obav, ni pochyb, ni úzkosti. Všem paže ztuhly v kladiva. IV. IV.
 Já vidím vás, bratři, jak tehdy, tak zřetelně, živě! Podmole, Strnade, Plšku, staří vojáci, přátelé, orli! V předvečer útoku seděli v podzemní díře nad kotlíkem čaje, šediví, drsní, s vojáckým veselým vtipem a věčným úsměvem v zčernalých, urputných tvářích. Tak spolu jsme chodili na „rozvědky“, vždy smějící se, vtipkující! Oj, sokoli, dravá chaso, oj, junáci bez bázně i hany! Já vidím vás, bratři, jas klidný a plný síly plane z vašich ohnivých, bujarých očí! 33 Tak jste vy spěchali z oddychu, z dalekých ruských plání sem, k svojim, dny byly vám dlouhé, cesty nekonečné! Tak jste vy spěchali k svojim, všeho zanechavše. Neb naši jdou v útok, naši jdou ku předu, naši vítězí! Předvečer útoku. Noc teplá se blíží, teskně praskají řídké střely... To naši bratři. To naše hlídky! A zde sedí šprýmovná společnost, celá stará a slavná četa, vtip srší, sta přezdívek, písničky, vzpomínky na noční toulky a srážky, na zbabělé nepřátele, na odvážné kousky, závratnou smělost a na padlé bratry! Venku je ticho. Noc teplá a vlahá. Vlní se slibně zrající žatva, pták tiknetíkne v křoví. A hvězdy planou nad zemí nevlídnou, ztopenou v krvi... Venku je ticho. Je ticho před bouří... 34 V. V.
 Toho dne tak svítilo slunce, že bys chtěl vyskočit, výsknout a vyhodit vysoko čapku, s někým se bláznivě zatočit, zatančit... Ach, od jitra hřmějí naše děla, hvízdají, syknou, zabzučí střely, nad hlavou, zdá se ti, obrovský roj tam šumí vysoko, zdivočelý svět víří, a před námi dým, kouř, rozryvy, mrak, černá a zlověstná stěna, ohnivá znamení, tajemné hvězdy, rakety, plamenná vidění apokalyptická, a opět veselý vír a ples, kvas Baltazarův, kdy tajemná ruka v temnotách píše: Mene, tekel, fares... Od moře k moři stojí germánská vojska... Za nimi daleko překrásná leží země... A náhle – jak divoká vlna, jak horská lavina v jarní vichřici, 35 v šíleném letu vše smetajíce s krvavé dráhy letí jak jestřábi na dávnou kořist tři tisíce! To nejsou ti, které jsi viděl včera, hodné a přítulné hochy... Proměněni, zraky hoří, všichni v plameni! Každý tvrdě svírá svou ručnici, bodáky barví se lidskou krví. Meč ohnivý nad jejich hlavami... A nyní již není ručnic, ni štíhlých a lichotných štyků: ale jsou nože, jsou bomby – – – Nad nimi vznáší se v temném kouři duch dávného hrdiny, slepého vůdce, slavného bojovníka. Těžce dopadá jeho palcát na staré vrahy, na staré zbabělce od Tachova. On neopustil svojich dětí... 36 V jich žilách dnes proudí zbojnická krev vzpurných a přísných dědů, ashlas dějin v jich ožívá hořící duši, mythické věštby posvátná výzva esmírnounesmírnou silou plní srdce, vše, co bylo krásné a silné a volné, vše nejlepší, co dalo naše plémě, dnes ožívá v nich a mění paže v kladiva. Před nimi šíří se hrůza a smrt. Germánská vojska prchají v krvi k Pomořanům. Hřmí děla – a nevlídná lidská země viděla zázrak. Boj ztichl. Na poli, kde zlatá žatva zraje, ohnivé vlčí máky vetoukvetou do krvava. Boj ztichl a naši zvítězili. pívajízpívají. Spí. Sní o milenkách. Večer se sklání. Ohně hoří, nad ležením prapory vlají. Na poli zlatá žatva zraje, 37 tam leží padlí, rány v hlavě, tam leží Podmol, Strnad i Plšek... Všichni se usmívají! VI. VI.
 Na zborovských pláních, na hoře nad Cecovou jsou mohyly bratří. Veliké lány zlatého žita vůkol se vlní, vítr věje, vzduch šumí hrdinskou písní, slavnými vzpomínkami ožívá každá pěšina, brázda. Byť tam dnes cizí mluva zněla, byť tudy přešly teutonské hordy, to pole je naše! Tam leží s úsměvem na zvadlých rtech sto našich bratří! Za temných nocí na jejich mohyle tryznu slaví staří slovanští bozi. Planoucím létem zde kvetou horké, rudé máky! Odtud zní výzva, odtud zní příkaz všem, kteří váhají, všem, kteří hynou 38 v potupném rabství! Bratři, dnes otevřte věrná srdce! Nezapomínejte! I buďte živi na věky svatým ohněm vroucích a hrdinských srdcí, jež bila i chladla pro vás i pro vaše děti v bezměrné lásce i oběti u Zborova! 39
UKRAJINSKÁ NOC.
I u nás tak slavík zpívá, i u nás také bývá noc opojná, milá, krasavice. Za Dněprem zář, tajemný přísvit nad Kyjevem. Tam v sadech a v parcích při hudbě krásné se procházejí dámy, hovory bouřné jdou po ulicích, hloučky vášnivých lidí neklidně hučí, vzduch napojen divnou vůní těžké a bouřlivé doby. Na úhlech ulic, okolo světel špinavé děti vykřikují: „Armády naše ustupují!“ A těžký vítr chmurně vane nad Ukrajinou. Od rakouských hranic nečisté vlny plynou. Tam boj, tam hrůza, umírání, 40 zmatek a děs i smutná poušť zvrácených, nešťastných srdcí. Ty nevíš, ó dítě tohoto kraje, dívčino smavá i vnímavá, o tomto hoři, o této kletbě, o této elegii? Ach, před námi Kyjev, před námi Dněpr, a kolem noc, noc ukrajinská, noc vonná! Ale já vidím: tam daleko, opuštěn, ztracen, zapomínán, jako v rozbouřeném černém moři rozbitý vrak, tam hlouček je bohatýrů, malá a skromná hrst, nesoucí na svých sesláblých plecích všecko! Tam daleko, v plamenech hořících měst, sžehnutí sluncem a zčernalí dýmem, zmoření bděním i útrapou cest, o slavný vítězný červnový sen okradeni – tam bijí se lvi. 41 Nepadli, nezmizeli, nezahodili slavných zbraní, ale ještě výše pozvedli vzdorné, ohnivé hlavy, sevřeli bodáky, zatnuli zuby – a bili. Hlas jejich letí dnes do Kyjeva, já jasně jej slyším. Vy všichni mu vroucně naslouchejte i jděte za ním, neb jenom tam je sláva a čest! A za námi Kyjev, za námi Dněpr, za námi noc, noc ukrajinská, noc vonná... Červenec 1917.
42
CARENÇY.
Překrásná Francie, ti tebe pozdravují, kdož vesele jdou v boj, vesele na smrt! Daleko národ, vlast! Tam hoře vévodí! Leč tvrdí vyhnanci nezapomenou nikde! Hrst... Málo... Dravý proud Durynků krvavých se valí na západ. Však my je známe! Tisíce dlouhých let my viděli jich tvář, tvář starých lišáků, hamižných dravců! Ach, my je známe již! Po celé Evropě od dávna jejich zříš krvavou stopu... 43 V dým doutnajících měst i starých kathedral cynicky vykřikují píseň Nibelungů... Však zde, ó Francie, my, děti sedláků, poprvé slyšeli jsme Rolandovu píseň! A píseň mluví k nám svým hlasem vášnivým o slavné odvaze, o kráse hrdinství! A píseň mluví k nám o kráse obětí, o právu odboje, o síle svobody! Jdem zítra ráno v boj! Den bude zářivý, jak pohár vína šumný. Ráno vítězů! 44 A že by z bitvy té, jež zdrtí cizí val, kdos z našich utíkal – bohdá nebude! A jestli někdo z nás tam ležet zůstane, spát bude tichým snem v zemi hostinné... Den bude zářivý, jak pohár vína šumný. To víno ohnivé a žádoucí! To víno svobody! 45
BALLADA O MIŤOVI A TRUBAČOVI.
Na smutné haličské silnici, v divokém dešti a vichřici, bijící litě znavené tváře, my tiše šli... zemdlení, hladoví, zatrpklí našli jsme dítě... Tiše se usmálo, modrý zrak čistotou svítil. Jak ztuhlý pták v mrazivém sněhu, když v ruce jej vezmeš, zadýcháš, když života svého část mu dáš, teplo i něhu, tak toto dítě k nám přilnulo, s hořem i radostí splynulo vojáckých duší, jedlo náš chléb i pilo náš čaj, s námi náš žilo nehlučný ráj v bouři i v hluši. Miťa se zval i sirotek byl. Dávno svou vesnici opustil. 46 Tak světem letí jak ztracený, svátý stromu list, život jím zmítá jak větru svist... Sta ruských dětí! – – – My mnoho jich zřeli na cestách, pochodů mdloba i silnic prach plnil jich oči. Ale v jich srdcích byl svatý jas, jako když v duši tvou jarní hlas předčasně vkročí... S Miťou jsme srostli, s námi se slil v jediné tělo. S námi se bil na nočních rvačkách... Záhy svou pušku i bodák měl, jak dobrý voják v nich štěstí zřel – jak v dětských hračkách! Pochody byly – a polnic hlas teskně se spáleným krajem třás’, Miťa však zářil, vždy se svým trubačem pružně šel, všech, kteří klesali, povznášel, zlým vtipem dařil... 47 Byl jeho trubač veselý hoch, šprýmů znal kopy i přezdívek stoh, tisíce písní... Byl z těch, již nemohou zahynout, neznají zla ni otroctví pout, jež srdce tísní. Tak spolu spali ty všechny dny, ať osud byl vlídný, nevlídný válečným časem. Pak přišla bitva. Šli oba dva, z očí žhla hrdost vášnivá ohnivým jasem. V bouři a hřmotu a řevu děl hlas polnice slavně kolem zněl, „na bodák“ volal. Pak náhle zmlkl. A trubač kles... V hrůze na prsou mu – věrný pes – Miťa se schoval... Přitiskl horké své dětské rty na jeho ústa, jež odkryty v posledním slovu sladkém a toužebném strnuly... 48 A zas rty dětí těch splynuly, znovu a znovu. Ležel den celý tak. Noční tmou, pohřbívači když bojištěm jdou, našli je spolu. Ten jeden byl kulí prostřelen, ten druhý snil tvrdě tichý sen o velkém bolu. Pak nebyl veselým nikdy již... V zrak jeho leh’ smutek, truchlá tížtíž, vidění smrti. Dlouho byl s námi. Pak zmizel kdes .kdes. Snad pod vozem sudby někde kles’, jež život drtí. V zápase, jemuž Tys rozuměl, ve vichru, jenž skráně našich čel bičuje litě, my zříme Tě, Miťo, Tvých očí jas, v něm duch Tvého národa vždy se třás’, slovanské dítě! 49
SLOVENSKÁ.
V roklinách vítr hvízdá, i teskně kvílí v údolinách.údolinách, skromné jsou květy na lučinách. Ve skalách zbojnická hnízda! Zde nebude útisku, nesmí být bídy! Zem – otrokyni rudá krev střísní. Pobijem’ pány – ty Maďary, Židy, výsknem si v opojné písni! V roklinách vítr hvízdá. Každou noc blíží se vichřice divá. Jsou ještě zbojnická hnízda! Zde Janošík každou noc zpívá! 50
SEN.
Jsem daleko, daleko... Tiše nad dědinou se soumrak sklání. Milé zvuky tekou v údolí nad zpěněnou řekou, ve stáji řičí koně vraní, domáckou vůní chata dýše... Děvčata předou len! Ta první zpívá: Milý můj tři dlouhá v cizině dlí leta, v cizině strašné, daleké. Milý můj, kdybys mně všecky krásy světa z ciziny přines’ daleké, já nechci nic, než tvoje srdce, tvé srdce věrné, tvrdé, české, milý můj! Ta druhá zpívá: Hochu můj, zda vzpomínáš tam za horami na mne, na nás, zda žiješ s námi, zda víš, jak všecko, co je zde, 51 toužebně čeká na tebe... A mně se zdá, že bez tebe nezkvetou z jara květy v stráních, nebude zlaté žatvy v pláních bez tebe, milý, bez tebe! Nejmladší zpívá: Drahý můj, vycházím každičkého rána na horu, horu vysokou, divoké mraky kolem jdou, zem’ naše celá, v smutek vtkaná, ponuře leží přede mnou! Ale já zřím každého rána, kdy slunce vstane před mou tváří, mladého bojovníka, zbroj jeho plane, zraky září, v otroctví tmu ten plamen vniká, po kraji jarní vítr duje a nový život rozněcuje. Drahý můj, květ lásky rudý, rozvitý, já za to všecko tobě dám, neb tebe zřím. Vím: to jsi ty! Říjen 1917.
52
A TO JE TA KRÁSNÁ ZEMĚ...
Vidím zem’ naši ležet před sebou! Jitřní mhou, všude, kam zrak dohlédnout může, jak planá růže v červáncích zkvétá přede mnou! Mladá a smavá a sličná, jíž na širém světě rovné není v kráse i v utrpení! Radosti zašlé i muka dlouhá nás všech živá láska ustavičná, bolest i touha. Vidím na stráních květy krvavě rudé! Veselé slunce žár letní rozežíhá všude! V údolí klidném na jablůnce tisíce květů! Prut zlatý – bohatý rodný kraj, panenská země, svatý ráj, svá ňadra kyprá v dechu květů 53 nabízí světu vroucně a němě! Orlické hory, hlas divoké řeky, svobodné písně rhytmický spád, zřícený hrad, klidný a volný a silný dech na hřbetech hor i v úpadech! Hlas divoké řeky, divoké Orlice! Marné jsou vaše proti nám vzteky! Vidím zem’ naši ležet před sebou! To vše je naše! A nikdo jiný nesmí tě sevřít v náruč svou, ó krasavice! Dlouho v tvou tvář hanebné sliby plival tvůj vrah! Dnes písní svobodných na tisíce zazvoní všude na horách! Ty, tichá a něžná, plodotvorná – dnes vzbouzíš strach svých tyranů, hrdá a nepokorná 54 vřeš blízkostí bouře, jdeš k vzpouře! Vidím, jak po letech, po staletích na mladých stonkách i zaschlých snětích zas kvete svobody dar! I vím, že v rodný až vstoupím dům, svým bratřím i milým přátelům o velkém štěstí mluvit budu. A nebude hanby, nebude studu, nebude otrocké tísně! Na horách orlických svobodné písně zpívat budu! Vidím kraj rodný ležet před sebou. Až domů se vrátím, noční tmou tiše se vkradu v spící dům v zahradě plné květů i dávných snů i vznětů, čís’ mladou hlavu ke svým rtům jak v milém snu přitisknu. 55 Vidím: tam leží všecko – volnost i krása! Hospodář svobodný – vím, lidské štěstí na zemi volné i neodvislé sklidím. Leden 1918.
56
RUSKÁ.
I. I.
 Staletí bída i otroctví spalo v zemi bez hranic... Na trůně daleko od svého lidu car – báťuška! Byly vojny – i sláva a lesk, dějiny byly, jež scvrklou rukou cizinci psali. Byl jazyk, jímž mluvily vesnické děti, jehož neznali caři, paláce byly, kde v nádheře žili pozlacení rabi, chrámy, kde ztrnulý, přísný a zlý díval se s obrazů Bůh na svoje němé a nešťastné stádo! Zlatá a vonná ložnice byla kde vilné své tělo nabízela vládkyně každá v letopisech, carevna – mátuška! 57 II. II.
 Země širá – země studená! Špinavá dřevěná města, špinavé dědiny, starci, ženy a děti všichni hledají boha! Jsou večery, tišina, hluš, step, sněhová role bezhraničná, jen trojka zvoní a zvoní a zvoní... Světla v oknech, světla v přístěncích: lidé sní, sní o bohu velkém a spravedlivém, o zemi svaté, o lidech svatých, o lásce nekonečné. III. III.
 Někdy jim ruce klesají hrůzou, když mají vraždit... Tiše a oddaně umírají na poli bitev. 58 Ti, kteří jim rozkazují, vedou je na jistou smrt v statisících. Jak stádo, dávno již k smrti odsouzené, jdou osudově pod jícny děl. A slyšíš temné a hrozné a pusté urá, urá, urá! A potom už bijí napravo, nalevo – – – „po suvorovsky“. Ty – malý, špinavý mužíčku, tichý, hloubavý, drsný, celý den ztracený v ošklivých nadávkách, sedící nad kotlem čaje, v své syrové podzemní díře – buď zdráv! Hleď, nikdo tě neosloví, nikdo tě nepozdraví, skromného, velikého hrdinu, umírajícího za věci neznámé, daleké tvé temné a chudičké duši... 59 IV. IV.
 A ruský mužík rád má svou ves, a ruský kupec rád má svůj měšec, a ruský kníže rád má své dvory, a ruský car své tanečnice, a všichni milují vodku... Kdo má rád ruský národ? Tam sedí v hloučku při matném světle v podkrovní díře bledých a vznícených bouřliváků tajná tlupa. Tam sedí žid i Gruzin i Latyš i s řídkou bradou ruský člověk a mluví a mluví a mluví... Krvavý zápach. Dým se nad zemí vznáší, nad širou ruskou zemí. Nepřítel stojí na ruských polích, řev děl jde divoký ze západu, ale zde v ulicích šerého města, chladného města Petrohradu, jak ohnivé jazyky všude a všude prapory rudé vlají. 60 Massy se valí po prospektech, massy hučí, massy se vlní, vlny se vzdouvají... Záhy umlká líbezná selanka, pastýřská píseň o svobodě. A dnes, dnes poprvé druhého července řehtají šílené strojní pušky na Něvském. Mladé a krásné děvče s prostřelenými ňadry, stařeček s dlouhou a sivou bradou, student, kozák i dělník umírajíce, táží se naivně: kdo? proč? Šílený cval jakési jízdy, příšerný rachot pancéřových mašin, křik, pláč, nadávky, modlitby, šílené zraky, podlité krví a nade vším ohnivé, mocné heslo: Lenin! A Němci – a Němci postupují. Vítězně troubí jich křiklavé polnice pod Rigou, pod Petrohradem! Ale nad Rusí valí se černý dým, 61 dým černější smutné opričniny, dým krvavější než byly ruce Ivana Hrozného. Zmatek a špína je ve všech městech, pod světlou maskou tají se krev, zrada a podkup, jež jako strašlivá tasemnice užírá útroby slavného obra. Zmatek a špína a hlad a krev. A nade vším ohnivé, mocné heslo: Lenin. A Němci – a Němci postupují. Pod paží berou ruského vojáčka, tvář svou mu k polibku nastavují, breptají oba o bratrské ruce, jež přes hlavy carů a vojevůdců vyzdvihne vysoko toužebné slovo mír. A Němci – a Němci postupují... Vede je mocný a vysoký pán Leopold Bavorský. Jeho zlaté maršálské žezlo svatou Rus bije do krvava! 62 A noví bojaré jedou k němu s chlebem a solí do Brestu města. Tam mezi nimi mnoho je rodů nových i vzácných i starých, jsou i molodci Záporožci, jsou i kyjevští patrioti. Neb jejich země je velká i žírná, však přijďte, uzříte, vezměte, vládněte... A nade vším ohnivé, mocné heslo: Lenin! V. V.
 Pán, který je dnes bije nagajkou, zlý krvavý Varjag, žádá si nových a nových daní. Prodali všecko, vzdali se všeho, chleba, života, cti. Ale pán, krvavý brestský moloch, žádá více, žádá mnoho, žádá vše. I mizí v jeho bezedném břichu i ruský chléb, i ruské zlato, i ruská čest! Ale dnes jeho pokorní sluzi 63 nestoudně vztáhli zločinnou ruku, krvavou prodejnou ruku na československé vojsko. Ale dnes jeho pokorní sluzi proti nám, kteří jsme mladou hrudí poslední chránili Rus před litým vrahem, před zlým Varjagem, ostří svých mečů obrátili! Proti nám zdvihla se Kainova ruka, bratrovražedná! Proti nám, kteří jsme staletí snili o světlém Východě spásy! Zbledli jsme studem, hněvem i lítostí! Nás, kteří jsme s nimi žili i trpěli, společný jedli chléb, společný našli mnohdy hrob, prodali molochu! Pán požádal od nich našich hlav! Však naše hlavy i naše paže nezměkly. Vyšli naši chlapci, zakroužili valaškou nad hlavami a bili a prali do temné luzy, 64 jež pod světlou maskou tajila krev, zradu a podkup. A náhle po valném prostoru daleko zavlál náš prapor! Naši v Sibiři, naši na Volze, naši v hlubokých lesích Uralu, v starých a hluchých pralesích, v tajgách, naši na březích svatého Bajkalu, naši na březích Tichého oceánu, na všech nádražích, na všech liniích zářivé stužky červenobílé! Nesou mužíci chléb i sůl, na jejich tvářích rodí se úsměv, snad nový úsměv, snad nová radost, snad nová naděje. Ve městech hrají naši hymnu, prapory vlají, tisknou se ruce, přicházejí mnozí a mnozí, země se vlní novou silou, nový svěží a ostrý vítr čeří hnilobnou hladinu. 65 A vysoko vlaje vítězný prapor československý nad širokou slovanskou zemí! VI. VI.
 Kolik úzkostí, muk a utrpení, kolik trní a hloží, jakou křížovou cestu jsi nám připravila, ó Rusi! Na naše sny, na naše naděje, na naši starou a nezlomnou víru ještě dnes neumíš odpovědět, veliká naše zhrzená lásko, ó Rusi! Do jakých nových a hroznějších pekel vede tě surový východní osud? Mlčí tvé stepi, lány i pralesy, nízko kdes na zemi ponížen, sláb plazí se nešťastný lid. Lid, 66 jenž krutě byl potrestán za to, že o bohu velkém a spravedlivém, o zemi svaté, o lidech svatých, o lásce nekonečnénekonečné, když dusil se v dýmu vlastního domu, když krev jeho bratří skrz prsty mu tekla, když srdce v něm zemřelo i hasly oči – snilsnil, snil, snil! 67
VOLHA.
Jak jsi se zarmoutila, v mlhy oděla, zašuměla, zakypěla, kdy chlad rozkošný vanul z tebe, ohromná, milá a štědrá ruská matko! Umlkla střelba nad Samarou, červencový den na ulicích vítal vítěze-Čechoslováky. Co děvčat! svěžích a překypělých radostí osvobození! Večer jde, šum, světla elektrická, tramway, plná vojáků! Běločervená stužka vítězí. Jaká radost moci svobodně vzdechnout! Jaká radost moci zakřičet, zatančit! Minuly dny sektářské temnoty krve a hrůzy, panství zdivočelé luzy! 68 Ale ty, mátuško, proč jsi se v mlhy ponořila, proč jsi se mrakem zakryla? Jak jsou daleké tvoje břehy, jak jsou tesklivé tvoje vlny! Vítr šumí, vítr šumí, nad tebou město jak panthera s očima jiskřícíma se líně rozložila. Ale ty mlčíš, zádumčivá. Kdosi zpívá tam směrem k žigulským skalám, zpívá starou a táhlou ruskou píseň o věčné vzpouře, o věčném odboji lidského srdce, starou ruskou píseň. Stěňka Rázin, povolžský zbojník, bohaté kupce jak zařezával i chudým dával. Moloděc kozák! Stěňka Rázin na Volze řece pouštěl všem žilou, 69 kdo těžké měšce stříbra a zlata v korábech vozil... Moloděc kozák! Tak tedy on, sám Stěňka, sám Rázin zpívá, hlas jeho, mohutný ruský hlas, hluboký jako tvá siná voda, čeří tvou hláď. Ticho je na Volze, ticho je na březích, zaniká Stěňky Rázina píseň v žigulských skalách! Ale teď slyš, ale teď vnímej, pij tyto hlasy, jež nové, jež cizí a přec rodné, tvrdé jak přítomnost, jasné jak boží den náhle se ozvaly, náhle se rozlehly daleko široko kraj celý objaly mladou silou... To není Stěňka, to nejsou rudí se svým opilým chrapotem. Vrací se loďstvo ze Stavropolu, vítězné barži, vysoko vlaje veselý prapor 70 červenobílý. Vše zmlká, zaniká lidský šepot horečných srdcí mladých v hostinném křoví na břehu v sadech a všichni naslouchají. Na přídi stojí ztepilý sokol opřen o ručnici, ostatní zpěvem mu odpovídají, zní píseň česká i ruská, slavné a bratrské písně! Zpívají o slávě minulých bojů, zpívají o bratřích slavně padlých a Volha veliká, široká, slavná, matka živitelka, vlídná a starostlivá, ohromná slovanská Volha něžně je kolíbá, něžně je vlaží, ona jim rozumí! Hlas jejich, to náš a jejich to, ruský, hlas všech, kdo jedné jsou s námi krve od Šumavy na jih a na východ daleko, za Dunaj řeku za Vardar i Maricu, za Odru, Vislu, Dněpr i Volhu, hlas mocný a čistý a bohatýrský se zvedne, vím, zahučí nad šerým světem, že my, ač mladí, ač dětinně věřící 71 v sladké sny o zemském ráji, umíme žít a umíme bojovat, umíme umírat slavně a vítězně za světlo a pravdu. Jak jsi se zachvěla láskou i rozkoší, pod světlem měsíčním, jež očím otvírá tajemná vidění budoucích dní, jak jsi se zachvěla láskou i rozkoší, nesouc v svém klínu jak sladkou naději slib nové síly, nového života! Loď vítěznou jak jsi ukolébala u břehů pohostinných! Umlkly písně na přídi, tiché hlavy těch chlapců našich i jejich, temnovlasých, světlých i rusých na vlhké podlaze paluby v spánku v pevném objetí po těžkých bojích ukolébáni i znaveni snili o jediné matce. 72
ZPĚV JITŘNÍ.
Já, kdys v kole začarovaném zlých dědictví, mdlý synek nesvobodný, živ tesknotou i snem smutného paria – dnes v duchový kraj rodný jsem vstoupil přešťasten a veselý, mír ranní našel v něm i pýchu volnosti, jíž v mládí stísněném mé oči nikdy ještě nezřely! Zde čirý horský vzduch zemitou vůní lesní opojuje, zář výhledu i výšek smělý vzruch i vichr svobody zde duší duje i naplňuje mdlá srdce vroucností i pýchou! Tak tedy zde spočineš, duše bědná! Jde krajem tím jak nad lučinou tichou mír horkých dní i letní bouře hlas! Ledna jiskřivá noc, úplňku mrazný jas 73 zde květy vzbuzuje i májem dýchá z mateřských ňader země! živéA živé lidské srdce touhou vzdychá po činu hrdinském i svaté oběti! Smrt prchla daleko. V bratrském objetí tisíce volných duší volně dýchá. A živé lidské srdce bije ve mně! Umlkla navždy kletá ozvěna řinčících pout! V tragickém dějství smírná proměna, v níž nesmí zahynout kdo prošel černou cestou ponížení!... V zmatku a vření, v krvi a kouři, v ohnivém dýmu tone celý svět! Leč lidské srdce jako horský květ, kam nedosáhne ruka zlá po těžké bouři, po bitvě vítězné zas jasně zavolá oživující slova! Oživující slova, kdy navždy prchl rmut šedivých dní, malých, mrzkých, pokořených dní... Prodejná, lživá, chamtivá cháska 74 se starým zhynula světem. Po noci zlé se rozední v domě tvém vonícím jarním květem, kde zrodí se láska. A s čela vítězova stesk sletí, hněv i lítost. Oživující slova! Svobodná lidská bytost! Únor 1918.
75
DĚTI.
Malé, nevinnénevinné, smavé děti po celé Rusi znají tvé jmeno, můj hochu! Děti na Ukrajině i na Volze, na Urale i v Sibiři, tatarské, kozácké, kirgiské děti pitvorní mongolští trpaslíčci radostně vstříc ti vykřikují: Na zdar! Malé, nevinné, smavé děti překrásné Francie, děti z Cognacu, Arrasu, Vouzière, pařížský Gavroche radostně vstříc ti vykřikují: Na zdar! Malé, nevinné, smavé děti Italie s náručí květů k tobě letí, ó, znají všecky tvé vojácké písničky a všichni o překot prosí a prosí, vzíti je za ruku, daleko vésti k nám domů! 76 Děti moudré a chytré děti rozšafné Ameriky tleskají, radostně vstříc ti vykřikují: Na zdar! – Ale jsou děti, jež tiše u oken z večera sedí, do dálky hledí na východ, na západ, na jih. Jsou zádumčivé děti, jež čekají tatínka. Za jitra po tichu na boso běží na vršek za vsí. Zraky cloní, zraky mučí, do dálky hledí. Ale vítr, jenž nad horou hučí, z daleka z široka pozdrav nese všech dětí světa, jež volají šťastné: Na zdar! Na zdar! Na zdar! To veselým křikem provázejí toho, jenž domů se vítězem vrací, šťastný a železný bojovník s vysoko zvednutým čistým štítem! To veselým křikem provázejí tatínka! 77
POZDRAV.
Za mnoho tisíc proklatých mil, za mnoho vod, hor i lesů znovuzrozené, omlazené, procitlé ze spánku krasavici pozdrav nesu. Zem tolikrát zdraná a zbičovaná, zem krásná a smavá a milovaná ty budeš žít, ty budeš žít! Ve jmenu pravdy na slávu svých dětí, jež nedaly zahynout v přetěžké době ni budoucím, ni tobě! Ty budeš žít, ty budeš žít Evropy srdce na věky živé, na slávu novému pokolení! zdravé a silné a krásné plémě ty porodíš, šťastná a vykoupená. Tep tvého srdce, krve tvé hlas svět celý k světlu volati bude. Jak mocná stěna zdravé a silné, krásné tvé plémě svou hrudí chránit štěstí tvé bude na věky, rodná země! 31. prosince 1918.
[78] OBSAH:
Vstup5 19147 Divadlo10 J. K.15 Vltava18 Večerní tábor21 Lev23 Přísaha25 Zborov28 Ukrajinská noc40 CarencyCarençy43 Ballada o Miťovi46 Slovenská50 Sen51 A to je ta krásná země53 Ruská57 Volha68 Zpěv jitřní73 Děti76 Pozdrav78
E: mk; 2005 [79]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Knihovna Památníku odboje; Grafia
(Knihovna „Památníku odboje”, číslo 1. – Vytiskla Grafia v Praze)

Místo: Praha

Vydání: 2.

Počet stran: 80