VEČERNÍ TÁBOR.
Jsou mlhy a stesk ve zdejším kraji,
jsou tiché noci bezlunné...
Přízračně
světýlka nad močály hrají.
Ale zde nový se jiskří život,
zní píseň a duní pevný krok,
den pyšný, zářící, veselý
jak v svěží májové neděli
jde zapadlým krajem,
kde rozbilo chudé a děravé stany
i písně své hodilo na vše strany
naše vojsko.
Magicky v mlhách ohně planou,
tiše se ozývají hlídky
tlumeným heslem na přivítanou!
Když tichý měsíc
vypluje z mraků a v stany svítí
na osmahlé tváře bojovníků,
když slyšíš jich tvrdá srdce bíti
spokojným tempem, víš, v divokém ryku,
v bouřlivém boji až polnice zazní
21
k útoku na cizí zákopy –
ta srdce se nesevřou, nestisknou bázní,
ty oči se nezkalí úzkostí smrti,
ty svaly nezměknou, ty duše neklesnou:
půjdou a vrahy své zdrtí!
Ach vy, nad něž jsem nikoho v žití
více snad nemiloval!
Vy, již v ponurém národa bytí
budete pýchou a slávou, již dal
genius jeho, jenž v těžkých dnech bdí!
Vy, kteří jste hotovi, kteří jste silni!
Vám nový den vítězství přisoudí!
Spí. Dýchají tiše a pravidelně.
Nesejde úsměv nikdy s jich úst!
Kdos zašeptal mdle cosi, nezřetelně...
A toužíš dotknout se všech těchto úst,
v jediné objetí sevřít jich duše...
Zas vidíš po velkých dnech utrpení,
zas vidíš své země slávu a vzrůst,
čest, sílu, vykoupení!
Srpen 1916. Pinská bláta.
22