VOLHA.
Jak jsi se zarmoutila,
v mlhy oděla, zašuměla,
zakypěla,
kdy chlad rozkošný vanul z tebe,
ohromná, milá a štědrá
ruská matko!
Umlkla střelba nad Samarou,
červencový den
na ulicích vítal vítěze-Čechoslováky.
Co děvčat!
svěžích a překypělých
radostí osvobození!
Večer jde, šum, světla elektrická,
tramway, plná vojáků!
Běločervená stužka
vítězí.
Jaká radost moci svobodně vzdechnout!
Jaká radost moci zakřičet, zatančit!
Minuly dny sektářské temnoty
krve a hrůzy,
panství zdivočelé luzy!
68
Ale ty, mátuško,
proč jsi se v mlhy ponořila,
proč jsi se mrakem zakryla?
Jak jsou daleké tvoje břehy,
jak jsou tesklivé tvoje vlny!
Vítr šumí, vítr šumí,
nad tebou město jak panthera
s očima jiskřícíma
se líně rozložila.
Ale ty mlčíš, zádumčivá.
Kdosi zpívá
tam směrem k žigulským skalám,
zpívá
starou a táhlou ruskou píseň
o věčné vzpouře,
o věčném odboji lidského srdce,
starou ruskou píseň.
Stěňka Rázin,
povolžský zbojník,
bohaté kupce
jak zařezával
i chudým dával.
Moloděc kozák!
Stěňka Rázin
na Volze řece
pouštěl všem žilou,
69
kdo těžké měšce
stříbra a zlata
v korábech vozil...
Moloděc kozák!
Tak tedy on, sám Stěňka, sám Rázin
zpívá,
hlas jeho, mohutný ruský hlas,
hluboký jako tvá siná voda,
čeří tvou hláď.
Ticho je na Volze, ticho je na březích,
zaniká Stěňky Rázina píseň
v žigulských skalách!
Ale teď slyš, ale teď vnímej,
pij tyto hlasy,
jež nové, jež cizí a přec rodné,
tvrdé jak přítomnost,
jasné jak boží den
náhle se ozvaly, náhle se rozlehly
daleko široko
kraj celý objaly mladou silou...
To není Stěňka, to nejsou rudí
se svým opilým chrapotem.
Vrací se loďstvo ze Stavropolu,
vítězné barži,
vysoko vlaje veselý prapor
70
červenobílý.
Vše zmlká, zaniká lidský šepot
horečných srdcí mladých
v hostinném křoví na břehu v sadech
a všichni naslouchají.
Na přídi stojí ztepilý sokol
opřen o ručnici,
ostatní zpěvem mu odpovídají,
zní píseň česká i ruská,
slavné a bratrské písně!
Zpívají o slávě minulých bojů,
zpívají o bratřích slavně padlých
a Volha veliká, široká, slavná,
matka živitelka,
vlídná a starostlivá,
ohromná slovanská Volha
něžně je kolíbá, něžně je vlaží,
ona jim rozumí!
Hlas jejich, to náš a jejich to, ruský,
hlas všech, kdo jedné jsou s námi krve
od Šumavy na jih a na východ daleko,
za Dunaj řeku za Vardar i Maricu,
za Odru, Vislu, Dněpr i Volhu,
hlas mocný a čistý a bohatýrský
se zvedne, vím, zahučí nad šerým světem,
že my, ač mladí, ač dětinně věřící
71
v sladké sny o zemském ráji,
umíme žít a umíme bojovat,
umíme umírat slavně a vítězně
za světlo a pravdu.
Jak jsi se zachvěla láskou i rozkoší,
pod světlem měsíčním,
jež očím otvírá
tajemná vidění budoucích dní,
jak jsi se zachvěla láskou i rozkoší,
nesouc v svém klínu jak sladkou naději
slib nové síly, nového života!
Loď vítěznou jak jsi ukolébala
u břehů pohostinných!
Umlkly písně na přídi, tiché
hlavy těch chlapců našich i jejich,
temnovlasých, světlých i rusých
na vlhké podlaze paluby v spánku
v pevném objetí po těžkých bojích
ukolébáni i znaveni snili
o jediné matce.
72