Já,
kdys v kole začarovaném
zlých dědictví, mdlý synek nesvobodný,
živ tesknotou i snem
smutného paria –
dnes v duchový kraj rodný
jsem vstoupil přešťasten a veselý,
mír ranní našel v něm
i pýchu volnosti, jíž v mládí stísněném
mé oči nikdy ještě nezřely!
Zde čirý horský vzduch
zemitou vůní lesní opojuje,
zář výhledu i výšek smělý vzruch
i vichr svobody zde duší duje
i naplňuje
mdlá srdce vroucností i pýchou!
Tak tedy zde
spočineš, duše bědná!
Jde
krajem tím jak nad lučinou tichou
mír horkých dní i letní bouře hlas!
Ledna
jiskřivá noc, úplňku mrazný jas
zde květy vzbuzuje i májem dýchá
z mateřských ňader země!
A živé lidské srdce touhou vzdychá
po činu hrdinském i svaté oběti!
Smrt prchla daleko. V bratrském objetí
tisíce volných duší volně dýchá.
A živé lidské srdce bije ve mně!
Umlkla navždy kletá ozvěna
řinčících pout!
V tragickém dějství smírná proměna,
v níž nesmí zahynout
kdo prošel černou cestou ponížení!...
V zmatku a vření,
v krvi a kouři,
v ohnivém dýmu tone celý svět!
Leč lidské srdce jako horský květ,
kam nedosáhne ruka zlá
po těžké bouři,
po bitvě vítězné zas jasně zavolá
oživující slova!
Oživující slova,
kdy navždy prchl rmut šedivých dní,
malých, mrzkých, pokořených dní...
Prodejná, lživá, chamtivá cháska
se starým zhynula světem.
Po noci zlé se rozední
v domě tvém vonícím jarním květem,
kde zrodí se láska.
A s čela vítězova
stesk sletí, hněv i lítost.
Oživující slova!
Svobodná lidská bytost!