Jsem věčné touhy syn a smutná je má cesta
dálkami Tušení, kde bledá světla hoří,
bych dosáh’ kýžená upokojení města
a chvíli spočinul Blažena na předhoří.
Vyrostlý v pokoře, poznal jsem tíhu žalu
a pozor dával vždy, by květy nevzpučely,
upínal oči jen na trosky idealů
obsáhnout boje se duší háj krásy celý.
Celoval něžně jsem dědičná utrpení
perutě uče se rozpínat, neznám světu,
jen v práci hledaje své blaho každodenní
a v bázni vrozené neodváživ se k letu.
Jak bílé paprsky šly ženy okolo mne
po růží kobercích, hořících do krvava,
vasalsky upíral jsem na ně oči skromné,
jak na lem oblohy blouznivec hledívává.
Šly štěstím vzrušené vladařsky, despoticky,
ze zraků vznícených sen o radostech planul,
na retech kolébal se úsměv ironický
a vášně vroucí dech z těl jejich bílých vanul.
Do prachu klekal jsem líbaje něžné stopy
v toužení zachytit jich vůni smysly svými,
jak lovec praerií tušící antilopy,
tížený novými touhami krvavými.
Pak vstal jsem unaven, vzrušen a nenasycen
a marně otvíral jsem náruč svoji prázdnou
a srdce poznalo, že oltář jeho sřícen
a duše klekala nad propasť žití sráznou.
Mé city v jediný proud žalu slévaly se
a kdosi Pracizí mou duši v dlaně svíral,
já kráčel k Naději, kde vždy Neznámo tmí se
a v bázni šílené jsem v oči Příští zíral.
Roklemi života prodíral jsem se znova,
balvany učil se se svých cest odstraňovat,
uplatnit učil se na místo citů slova
a choré svoje já před nepřítelem schovat.
Ke slunci pohléd’ jsem a sbíral střepy Štěstí,
v náruče vilných žen jsem klesal rozžhavené,
jak šakal hladový jsem stával na rozcestí
a hledal potravu pro touhy rozvášněné.
Až přišlo znavení, až přišlo sesmutnění,
až přisel tichý stesk a duše zaplakala,
že marně hýřila, že nikde blaha není
a marně životu radosti ticha dala.
Jsem věčné touhy syn a smutná cesta má je –
bez Boha, bez ženy, bez klidu táhnu dálí
a toužím nalézti již cypřišové háje,
kde nad mou hlavou by havrani zajásali.