DE PROFUNDIS

Otokar Fischer

DE PROFUNDIS
Noc rozdrásej, sůl do mých ran syp k ránu – Však jedno prosím: Opotřebovánu být nedej mému slovu! Hlas můj ztlum, svol, aby dech mi k svatým zůstal dnům a z hlubin zadul proti nebezpečí! Kdys písmák byl, ten ke vší lidské řeči zášť pojal, hrůzu, hnus. Vřít nechal svět. Sám, odmlčev se, mlčel šestnáct let. Byl tich, nechť slýchal o válkách a zradě. Když hloubal, mlčel. Mlčel na zahradě. A jednou večer, domů jak se bral, dým šleh mu z cely. Mlčící muž stál, 11 kde rudý jazyk chodbou již se plazil. Tu on, jenž něm byl, v němotu svou vrazil a z mlčení, v němž zahradnicky žil, své slovo, dlouho rostlé, vyvrátil – a do plamenů přemocně tak zvolal, že žár mu k nohám leh a doplápolal. Tvé noci plášť nechť nade mnou se tmí – Jen když má řeč si s živlem rozumí! 12

Kniha Peřeje (1931)
Autor Otokar Fischer