DE PROFUNDIS
Noc rozdrásej, sůl do mých ran syp k ránu – Však jedno prosím: Opotřebovánu být nedej mému slovu! Hlas můj ztlum, svol, aby dech mi k svatým zůstal dnům a z hlubin zadul proti nebezpečí! Kdys písmák byl, ten ke vší lidské řeči zášť pojal, hrůzu, hnus. Vřít nechal svět. Sám, odmlčev se, mlčel šestnáct let. Byl tich, nechť slýchal o válkách a zradě. Když hloubal, mlčel. Mlčel na zahradě. A jednou večer, domů jak se bral, dým šleh mu z cely. Mlčící muž stál, 11 kde rudý jazyk chodbou již se plazil. Tu on, jenž něm byl, v němotu svou vrazil a z mlčení, v němž zahradnicky žil, své slovo, dlouho rostlé, vyvrátil – a do plamenů přemocně tak zvolal, že žár mu k nohám leh a doplápolal. Tvé noci plášť nechť nade mnou se tmí – Jen když má řeč si s živlem rozumí! 12

POPELEC V. Tillemu
„Vodo, vodičko křišťálová!“ To poustevník prones ta jitřní slova, když z chaty své v lese vystoup ven a nad studánkou stál nakloněn. Mladému slunci poctu vzdal, do třpytných vln se pousmál, klek, jak by u oltáře sloužil, v průzračný pramen své vědérko vhroužil, vody nabral, sáh nábožně do ní, cítil ji, chladnou, jež čistotou voní – – Vtom za sebou zaslech dusot koní, frkot, praskot a necudné lání, škytání, drnkot a halekání. 13 To rytíř a jeho panoš byl. Před poustevníkem seskočil: „Aj, ráno ses, otče, s lože zved! My teprv ráno jedem zpět. Tři noci už piju a tolikéž dní. Jak necítit“, ušklíb se, „pokání! Je psáno, že hříšníku se sluší nadlehčit nachmelené duši. Chci ze všech svých kousků ti počet vydat, vyzpovídat se – vypovídat – – Karban mne tíží a lež a frej –“ Děl poustevník: „Tedy se zpovídej!“ Ušklíb se rytíř: „Poustevníče, co růžence mých vin se týče, já živ jsem byl, jak všichni žijí. A slyšet-li chceš tu litanii, já nedal na žádné přikázání, děvčata sváděl na potkání, 14 otce nectil, usoužil matku, svou paní dal vyhnat o jejím svátku, nu zkrátka, ať se kam chci točím, všude nějaký hříšek zočím –“ A v opilé zvůli vyprávěl dál a „Teď mne rozhřeš!“ nakázal. Děl onen: „Cokoli vykonej, pravou však lítost v duši měj! Jen s ní lze dojíti rozhřešení. V zem svatou jet bez ní, nic platno není. Tohle mé vědérko třebas vem, k studánce schyl se, zde pod smrkem. Klekni, nakloň se nad hladinu, vody mi do něho načerpej, synu!“ A nádobu prázdnou mu podával. Rytíř, skloniv se nad pramen, stál, okůvek pod vodu ponořil, a když jej vytáh, prázdný byl. 15 Potichu zaklel a na zemi klek. Nevtek tam z pramene pramínek. Leh si, mumlaje slova vzteklá. Ani krůpěj tam nenatekla. S rouhavým výkřikem ve vodě stál – a vody a vody nenabral. Zaskřípal zuby a do sedla sed. „Dřív mne“, křik na hocha, „nečekej zpět, dokavad vody nenaberu. Vědro mi podej! V tom čert by byl věru, abych ten zázrak nedoved!“ A tak se vydal v daleký svět. Křížem krážem jezdil a chodil. Přes kolik potoků se brodil, shýbal se, vědérko potápěje. A po každé zbylo mu bez krůpěje. Nechť se vrhal do dravých řek, proud a příval tam nenatek. 16 A na břehu siného moře když stál, hučící příboj se přes něho hnal a ani kapky mu nenechal. Daleké, marné pouti své želel. Přešel jen rok. A vlas mu zbělel. A zrovna když opět popelec byl, zas do těch lesů tam zabloudil. S prázdnou nemohl, nechtěl zpět. Zkrušen a zmučen do mechu sed. Okůvek s výčitkou ležel mu v klíně. O cestě dumal. O velké vině. I bylo mu líto hříchu a zla. Slza z oka mu vyhrkla. Cítil ji prýštit, tu horkou, tu jednu. Jediná vyvřela. Padala ke dnu. Ke dnu klesla. A začla se dmout. Ta jedna, ta čirá, se rozlila v proud. 17 Z té jedné, té čisté, vlny se vzduly. Stoupaly. Přes kraj se přehrnuly: Pramen, po kterém volal vždy znova. Voda, vodička křišťálová. 18

LEGENDA
Vždy úctou milostnou lnu k mistrům Zvěstování. V kříž dlaně složeny má panna naivní, co zlatým prostorem se anděl nese k ní, jenž – slib a vzkaz a šept – se na koleno sklání. Čtouc ještě v modlitbách, přec oko požehnané se klopí k podlaze a stáčí poslu vstříc; čím déle hledí naň, tím zmateno je víc a v studu děkovném se táže: „já, ó pane?“ Tam zrak, jenž božstvím jat, tam bílý stonek lidství – Však zázrak strastnější zřím na obraze dnes: Hle, panna, v lůžku sníc; jí k nohám anděl kles, ne s květem lilie, leč s palmou mučednictví. 19

BRATŘÍ
Psal, svraštiv čelo, jak by v žulu ryl: „Buď zlý. Hruď obrň, soustrázní-li chora! Buš v kovadlinu. Z bohů vzývej Thora!“ Pak, zmučen tlakem krve, zamhouřil žhoucí svůj zrak. Byl večer. Vidiny, silné jak život, volaly naň: „Bratře!“ Had s orlem. Lstivé slunce. Proti chátře drtivou moc! Tvrd vládnout, jediný! A vkročiv do ulic, shléd: Vozkou kůň do vrchu smýkán, pod uzdu se pění; přes ostny žeber plesnivé jde chvění; zrak němě mokvá, bolu líná tůň. 20 Jak ze sna ještě vzkřiknuv: „Bič!“ a „Pěst!“ a na šíj padnuv tvoru, jenž ho lákal – bratrsky bratra – vzúpěl, štkal a plakal, nad herkou zhroucen, síly věrozvěst. 21

ZRCADLO
Teď mdlíš mi u nohou, tvých očí doutná bělmo, jak škemráš o drobet mých pohledů. Lstná šelmo, jež pilas krve mé, jsi zkrotlá, ležíš líná, jsi zpita mámením jak sladkou číší vína. Tvá ústa neřestná se šeptem pohybují – A já mstím lidství své a já tě nemiluji. Ty neznáš závrati, v tvém oku soucit neštká. Znáš pouze: zrcadlo. Ne herečka: jsi měštka. Jak mám tě v zášti! Vše. I líbivou tvou krásu, tvou slizkou neplodnost a lež i šminku času, jenž kupčí kejklířstvím, než před zrcadly usne a lásku zardousí v své erotice dusné. 22 ...My, jimž se platí žold, my okrasa, my blázni! Já vskutku-li, jak ty, jsem fraškář buržoasní, jen příživník, jen had, jenž líným leskem svítí, můj ortel vítán buď, neb nehoden jsem žíti, a kladivo, jež hřmí jak přízrak, snem i dobou, nechť, třísknouc v zrcadlo, vychrlí krev z nás obou! 23

PIJÁCKÁ
Šenk život, ať mi dobra přál či zla, měřil, že věru nemusil se stydět. A přece na rtu chuť mi zbyla mdlá: já nedoved jsem nenávidět. Byť nedočkavý – nikdy nevděčník! –, já pěl, čím dařili mne, muž či žena. I těm, kdo vařili mi jed, můj dík! Teď zhrdat znám. Teď číš má kořeněna. 24

ODJEZD
Májová vůně prostorem se bělá, dýše a šeptá jabloň zrůžovělá. Aleje, ozářené svítilnou, jak řady nevěst pod závojem jdou. Opuštěn, tichne čistý sad a svět. Prohřátý výdech stoupá pod nebesa. Čas od času, jak mrtvý motýl, klesá mlčky a těžce s magnolie květ. 25

PÍSEŇ
Tak panensky se na mne usmál den, jak ústa dívky, nahé bez úhony; a jak se vracím, světlem pohlazen, má horstev klín už zrůžovělé tóny. Teď v krystalech mi duha zasrší, teď večer mží a vonná stoupá pára; plá stříbrem sněhu Zlaté návrší a z údolí to dýchá dechem jara. Kam pohled sahá, pláň a pláň a pláň; kam letí vzpomínka, jen děkování. To Bůh svou bílou nastavuje dlaň, a zlatá zem, to slunéčko je na ní. 26 Již zmlká pták. Ni větřík nevane. Šum dechu zatajil se v prsou lesa – Teď, vzlétna s dlaně zamilované, den s námi zakrouží až pod nebesa. 27

L’AMOROSA
Proč nejsem děcko čarovného háje, proč není má ta krásná zahrada, kde nad záhony hudba vůní hraje, v les cypřišů když slunce zapadá? Chci květem oranžů si vystlat lože a kytaru ti v noční zanést člun, či vodou být, s níž zasnoubí se dóže, když první hvězdy padnou do lagun. Co nechci vše... A lásky sen se ztrácí, v stín zapomnění klesá zahrada. Tys nepřišel. Náš červen vykrvácí, a já jsem květ, jenž horkem uvadá. 28

U TELEFONU
Ten starý motiv. Přání slyšelas, jež volalo: jen slůvko zašeptej mi. A nezaznívá mi tvůj milý hlas, i v pokoře i v hříchu samozřejmý, však divných hlasů temnou slyším změt; úl; hukot lidí; chaos bez člověka. Jen hluchou mluvu. Cizocizí svět. A já jsem ten, kdo, v rukou srdce, čeká. Tak bylo vždy. Já mušli pozvedám, já moře slyším, zdaleka jak šumí, a v bouři hlasů, se svou duší sám, jsem jako hoch, jenž světu nerozumí. 29

KRUH
Ven z bludiště! Mne nový volá kruh. Nad naším domem též bdí strážný duch. I mně je dáno přijmout dar a dát, též já jsem v řetěz generací vpiat, jež k zítřku jdou, jež z hrobů vstávají a nehmotné si ruce dávají. Též já mám v srdci nepoznanou slast: Jsem rodu dech. Jsem krok. Jsem celku část. 30

PIANISSIMO
Spi, živote můj, potichu a hebce. Jak víla sudička, já ke kolébce jdu po špičkách a dary své tam kladu: Hold přináším ti oblačných svých hradů, své řeky pozdrav, jezu rozšumění a vzkazy hvězd, jež v stříbrném jdou znění. Toť vše, co mám. Pak, z přebohaté tísně, jíž srdce mé se chví, vem dar mé písně. A zbožný ret můj, k tobě jak se sklání, ne tobě jen: dej světu požehnání! 31

MÁJOVÁ PÍSEŇ
Odkud jsi přišel, občánku světa? Z jakých krajů a vidin, měst? Z carství slunce? Z republiky léta? Od tichých jezer? Z orkánu hvězd? Déšť vane z polí. Jak zírám ti v oko – světélkuje tam tma, jen jiskérka v ní –, hluboko hledím, ba přehluboko pod smutek přechodně mroucích dní. Prostřed smrti a bez smrti žijem, my, déšť máje a zrající klas. Dvojím obliti mysteriem, poutníci, dvojího věčna jsme vzkaz. 32 Se světa v svět nás to žene a míchá, z květiny v broučka, v těla z těl. Odkud žes přilét, motýle ticha? Odlétneš tajně, jaks přiletěl! Všichni jdem na smrt – A za tisíc roků nemluvnou jiskrou vzhořím snad, zatím co – zvídavost v oteckém oku – ty budeš dítě kolébat. 33

POHÁDKA
Opřena vpravo horskou chaloupkou a o hrot skal,skal se dvojí duha klene. Uprostřed visí, strmě nad hloubkou, ohnivé srdce, mečem probodené. Zhasíná barev sladce vlhký klam jak déšť, jenž zvolna vzhůru k modru teče. Též srdce k zlatým přissáto je mhám. Dál, vbodnut v nebe, trčí jílec meče. Zní s výšin hlas: „Já přines meč, ne mír. Kdo vyvolen je?“ Ticho po otázce. Vtom z chyše v horách vyšel bohatýr a v pěst mu sjede meč, jenž koupán v lásce. 34

ARMÉNSKÁ LEGENDA
Nad svatým svahem hory Araratu, jsa sourozenec modra, v slunce zlatu pták orel plul. Jak mával perutěmi, brk jeden, vyrván, kroužil, kroužil k zemi, až k nohám poustevníku pad z Choréne. Ten, zvednuv pero, výškou posvěcené, a v blánu ne, leč k nebi upřev zraky, nového písma jal se črtat znaky. My, k svahům Araratu vyneseni a k výškám zírajíce bez modlení, my, potopu kdo světa přežili jsme, též po čistém a prostém prahnem písmě, 35 neb staré vyhaslo, či svedlo, zrádné. Kdy, komu k nohám zlaté pero spadne? Kdo napíše, let orla v zbožném hledu, pro nová srdce novou abecedu? 36

V NEMOCI
V tu noc, než počals dýchat, já měl sen: Kraj tonul širý, v kalu zatopen, a jako poutník, berlu v rukou svých, já plece opásal a tebe zdvih a vzhůru vznášel nad přívalem vod: a jak jsem zkoušel kroky své i brod a jak jsem k souši tíh a nes tě dál a nohu podraženu, vrávoral, já prostřed potopy přec věřil jsem, že tebe přijme nedotčená zem, 37 že donesu tě, sám nechť padnu již, a ty že, ty nás kleslé obrodíš. Tu naděj mám, byť v srdci, mukou chorém. Ty spásou buď! Já být chci Christoforem. 38

V HOREČCE
Bdí duchové zde v domě potutelní: „Svou věrnou láskou k pranikomu nelni!“ „Vstaň“, kvapí dech můj, „z noci bezesné! Máš do vrchu nést oběť; donést ne.“ Jak stoupám vzhůru, odkudsi to zní: „Nůž připraven je; srdce vyřízni!“ A já je odhalil, to bezelstné. „Víš, koho velím v oběť přinést?“ Mne. Buď pochválen, jejž hlahol ctí a žalmy. On žít mi přeje dál. Jen srdce vzal mi. 39

V BOUŘI J. S. Macharovi
Nad srázem žene nás dravý nápor ducha; horečná srdce i hlavy vichrem cuchá. Štve nás, bychom se smáli tragikou smíchu. Šlehá. Ranou se vpálí v krev a v míchu. A nechť i šlapáni zítra, k zítřku jsme mostem. Rvouce se s propastmi nitra, prohrou rostem. 40

BALADA
My se mihli, stín a stín, z hrobu já, ty vzešlý z vin. K zhoubě sdružili jsme krok, z předživotí sok a sok. – Ne, má hořká, vždyť ty víš, stín a stín my nejsme již. Ztišen je náš hřích a žal, v život já tě zulíbal. V náručí mne máš... a přec, cizí jsem, ty cizinec. Bys až za hrob měl mne rád, sbohem, sbohem nastokrát. 41 – Sebe vlil jsem do tvých cév. Zrodila se z krve krev. Dlít chci, šílenstvím svým spiat, s tebou, s vámi napořád. Tiše, tiše, milý můj. Nesváděj a neslibuj. Ještě jednou si mne vem, než se navždy rozejdem. – Nerozejdem, Lejlo má. Fantom ty a mrtev já, nad loubím, kde spí nám syn, budem kroužit, stín a stín... 42

MÁCHOVI NA HROB
Vy jiskry, jež jste do půlnoci vzplály, vy, jejichž blesky zlatě zvou a šálí, ty vánku hrobů, děsící mne v snách, vy chtíče, jež jste do těla se vťaly, a dravý, nenasytně neurvalý můj osude, jenž v rozžízněný prach mnou žárlivě smýkáš, že, vzúpěv, hasne vzlyk rdoušený tmou: Vy hvězdy jasné, vy hvězdy ve výši... 43

IN MEMORIAM O. S.
Tvou láskou vysokou byl řád, jenž zněl. Rej vida kroužit netělesných těl, jals ozvuk světa v kázeň přísných smyslů a ztracen lidem, božstvo řadils k číslu. Hran přísvit, obsah ne, jen vztahů vztah, sám průsvitný, sám bledý krystal v tmách, stín křehnoucí, jenž duši světlem kryje, řad pomyslných slyšels harmonie, jak sněží na ledovců věčnou běl. Byls před smrtí jen duch, již řád, jenž zněl. 44

RADOVAN
Tak šťastné jméno. A tak časný skon. Jak Jaro. Jak Euforion. Radostně plálo. Dýchalo jak van. Teď zvoní, zvoní hudbou hran. Teď vyčítavě do prázdna se ptá: „Ach, proč tak záhy? A proč já?“ Jak milá vzpomínka, jež poraní, jak smích, jenž lká, to jméno zní, jak píseň, trysklá z krve červánků: „Nikdy, už nikdy...“ Dítě! Skřivánku! 45

SETH
Děl, psanec ráje: „Dals, tys vzal mi syna, Ty, jehož jméno je nám nejmenné. Však požehnání mého Hospodina mi zůstaň do příštího semene. Dals hocha v náhradu, i slib zaň přijmi: Mou cestou půjde. Jméno jeho Seth.“ Zapomněl, kmet, že mezi nejbližšími k nepřekročení propadá se svět. Mně jestli dědic, jestli bude Seth mi, snad, z bezdna vyvřev, rozhodí nás proud. Nejprudší peřej – mezi rodiči a dětmi –, tu lze jen písní překlenout. 46

TICHÉ MĚSTO
Dvůr domečků jak svítí, mlčeliv! Krajkoví lip se němě do vod sklání. Šept průplavů, kde moře dulo dřív. Zákoutí vzkaz – – Což byl jsem tu kdy živ? Hra zvonků v poledne zní jako vzpomínání. Má duše – bekyně sem zavátá v ten záliv času tichem příliš sladký – sní, čeká, mdlí a teskní, zajata, by do hříchu ji, s křikem „thalatta!“, vichr strh zpátky. 47

ORFEUS
Ne, Persefone neslula ta bohyně, k níž jsem se vedral do říše. Já poklekl a hale tvář, by na mne nezřel její zrak, „Vrať, vrať mi ji!“, jsem zvolal. V odpověď zněl smích, a když se novým prosbám zas jen chechtala, já vyskočil a popad ji a hadí vlas, jenž po mně syčel, kolem pěsti obtočil a, odvrácen, by nemoh na mne z jejích úst puch dýchat jedovatý, „Eurydiku zpět, chci Eurydiku“, volal jsem a naléhal, až, hrůzná: „Dobyl sis jí“, šeptla, „máš ji mít.“ A nahlas: „Ježto bojoval jsi, odvrácen, jak maje strach z mé krásy, budiž, k světlu ven 48 si veď svou ženu, za podmínky však, že líc k ní neotočíš.“ Ticho bylo. Vůkol tma. Jen před nohy mi padal úzký světla pruh a za ním šel jsem jako kdos, kdo měsícem je zpit, a „Eurydiko, Eurydiko!“ zněl hlas mého lkání. „Ano, jdu“, jsem zaslechl, a za mnou krok šel tiše šelestící, „jdu, proč nepodáš mi ruku?“ Podav ruku vzad, stisk teplý ucítil jsem, znova slyše šept: „Proč nedíváš se na mne?“ ‚Nesmím.‘ „Zlý.“ ‚Jen pojď.‘ A chvilku šli jsme. „Klopýtnu.“ ,Já vedu tě.‘ „Proč po boku ti nesmím jít?“ ,Je úzký svah. Jen stoupej, blízko už je den.‘ „Což děťátko –“ a na prsa mi padla úzkost – „dítě tvé –“ to měsíce už byly, co mi odešla, já netušil, v tmu mizejíc že v sobě má plod z krve mé – – „Proč pacholátko nechceš zřít 49 a v objetí je nevezmeš?“ Co to? To pláč. Pláč za mnou zazněl dítěte a k tomu hlas: „Mlč, maličký, tvůj tatínek nás nechce znát.“ Já v duchu viděl ručky, jak se vzpínají, ta nepoznaná slast mne sevřela, že mám, že dítě mám, že dědice, jenž mou má tvář, a znova slyše děcka vzlyk i choti své, já neodolal, vzkřikl „Chlapečku!“ a zrak jsem stočil nazad. Vskutku. V loktech ženy hoch. Mé rysy měl. Však zkrásnělé. A ručičky, tak zdálo se mi, po mně natahoval; chtě ho přivinout, já paže vztáh – A stal se den. A u paty já kopce stál, jenž zamčen byl a neodpovídal už mému vzývání. Jsem samoten. A vím jen: živ mi syn. Je hůř než nemít – mít a sirý tak být dvojnásob. 50

HROB
Mží. Dravou zeleň v nivách Walonie mha tlumí šedavě jak matné sklo. Lét s oblak flór a polosmutkem kryje svítící louku mrtvých. Waterloo, ne pole žíhané jak žito rovů, jež, postříkáno máky, rudě žhlo, ne zchladlý trup, jenž krvácí vždy znovu, ne vzdor, ne pomsta... Mlčí Waterloo, neb tichne rouškou, jak se na pláň snesla, i žeh a vzlet – i hrdinství – i zlo. Kde pod šuměním orlů garda klesla, chudobky pučí z hrobu Waterloo. 51

ZE SVATÉ HELENY
Burácej, solná vichřice. Tvůj řev mi vyje ve sluch palčivou mou vinu. Hořící krůpěj v pozdní vyliv krev, já sebe proklel, tebe prohrál, synu. Vstříc bouři, jíž se slovo zalyká, v lásce a zášti pozvedám své paže. V klec uzavřevše mého orlíka, nemají strach, že vlna mu co vzkáže. Na útes hozen, šlehán pěnami, přes moře volám: Slabosti, ne něho, mé smrti strom jsi mezi ženami – – a požehnán buď plod života tvého. 52

...Ó MĚSTO-ŽENO...
Nech zpívat oblouk Nil Marengo Jena, nech mrazit věčnem hrobku z granitu, a tam, kde mrtví nezdřímnou, že, supě, bez dechu most jim skáče přes hřbitov, to půlnoční mi vlíbej požehnání a živého mne uspi hudbou aut. Své dobyvačné pošeptej mi jméno, a za dne-li mne tupíš, aspoň v snách šum, světelná ty pěno, do mých spánků, pak rozvěs tmu a skloň se nade mnou, ať na svém patře smím, ó město-ženo, ucítit dech tvých vlhce nahých úst! 53

DVOJZVUK
Dívá se kastel do stojatých vod, zarůstá travou šikmý otvor střílen, a pod ním – repot vtipů na život – vleče se klapot dřeváků a bot: to městem zní navečerní pochod z dílen. Sní kathedrála do šedého dne a her i hrabat vzpomíná si, stará, portály truchlí, zpola zbořené, po hradbách zčernalých se břečtan pne – a ze sta hnízd křik, šum a hvizd, píseň jara! 54

TESKNICE
A tak jsem šel, tak ujel mnohou míli, a jak se rozhlížím, vždy dál a dál, hlas jakýs neznámý a tím víc milý jak by mne domů zval. Zas, tulák blázen, moře běží ke mně, zas medvěd na mne vrčí, rozmazlen, a prská kol, až skropena je země řasnatým šlemem sasanek a pěn. Je řeči živlu těžko porozumět. Zní nářek z vln? Či smích to rouhavý? Však oči zavru-li, já náhle slyším šumět večerní naše doubravy. 55

VZPOMÍNKA CIZINCOVA
Kraj žlutým večerem byl odechnut. Sbírajíc klásky, za žencem šla Ruth: „Nechť prokáže ti život, co ty mně. Pít podals mi, přáls lůžka na humně. Nechť na tvých synech splatí kdys tvůj Pán tvou štědrost k ženě, cizí v Kanaan. Nechť k polím lnou a žnečkám, jako k svým, až v dálce budou přihlížet kdes žním!“ Zlát’ rudě večer, vstříc jda příštím dnům. Syn kraje ženu příchozí ved v dům. 56

STÁRNOUCÍ
Zde je ta cesta odplynulých let, jež stejná zůstala, kde vše se mění, zde je ten signál hor, jenž muže ved z jinošských zákrutů vstříc oproštění. Přeslechla léta, mládím zmámená, co tryskalo tak zhluboka, tak zblízka; teď hloub i výška tůň je beze dna, z níž moudrost, posud nepoznaná, tryská. Světla i zášti znalejší než kdys, milenče výšin, piruet a skoků, dnes, moje srdce, vzlétat mělo bys – lehčí o dvacet roků! 57

TRISTAN
Čtu v jednom starém trouveru, jak jméno prý plodí nevěru. Když musil od té, jíž písně pěl, přes moře smutný rytíř jel a čím se toulal dál a dál, tím strastněj na tu vzpomínal, jež byla mu kněžnou a milou a strýní. Až potkal se s její jmenovkyní. I nevěděl, jak se mu dálo. To jméno, to jméno mu udělalo. 58 Nevzplanul vášní k nové ženě. Zpíjel se, ztrácel v starém jméně. To prvou svou lásku jménem zval, když Bělorukou v náruč bral. – Nevěřím starým báchorkám. Já líp to znám. Já žil to sám. Té pozbyv, jíž jsem písně pěl, já tobě nesměl, já neuměl, tobě, jež měla jsi stejné jméno. Ne mystické pouto, však položeno bylo jak ostrý meč mezi nás. Tak jsem tě shléd, tak ztratil zas, 59 to jméno mne hnalo dál a dál a nadarmo jsem slova bral a toužil, ztracen v ryk a hluk, přehlušit jeden, ten jeden zvuk. Až jednou... To na smutném pobřeží bylo. Neznámě, známě mi zazvonilo to staré jméno, to nové jméno, zrosené, šťastné, odkouzleno, a v sluch se mi vlila zas melodie, k níž do rytmu mé srdce bije: „Iseut, ma dru, Iseut m’ amie, en vous ma mort, en vous ma vie.“ 60

IMPROMPTU
Přehnal se vítr. Ticho zas. Saranče slyším v trávě šít. Snad je to píseň. Nebo čas. A cvrček, cvrček stříhá nit. Odlétá léto. Pod lesem víří už chmýří z vrbice. Pohoří vábí. Širá zem. Hlubina srdcí nejvíce. Na pozdním nebi hrad a hrad. Strmí jak obři prožhnutí. Zavru-li oči, slyším vát na prosvitavé peruti 61 mlčící páry. Krouží z vod. Třpytí se, hasnou nad vodou. Snad je to mha. Snad rod a rod. Vstávají. Svítí. Houstnou. Jdou. 62

DVÉ TVÁŘÍ
Jaké se šťávy v tobě promíchaly, jaké že vrstvy v tebe složily? Nejbližší šumí krev, ach, z jaké dáli, tep životů, jež dávno dožily! Mým obrazem že jsou ty mladé rysy, v záhadné tváři číhající zlo?... A od proudu, jenž připlul z kraje Kdysi, se odtrhnuv, já zírám v zrcadlo: Jakých že chmurných dědictví má sledy ten cizí obraz, jemuž říkám Já? Z minula, dítě, k zítřkům nesem jedy, pravěkých vin my vlna dědičná. 63

ŘEČ
Můj život je zasvěcen tajemství slova. S tvých rtů čtu teď, dítě, to mysterium. Já bez cíle bloudil, bez domova. S mělčinou nesmířen, cíl mám i dům. Odkud? a kam? Ty hloubko, ty vírná! Od moře k moři jsme průplav. Jsme proud, z dálek se valící do nedozírna. Má mladinká řeko, jak vidím tě plout, spojením vzniklá dvou ramen, dvou toků, mám rád, pod nímž plyneš, ten listnatý krov, tvých vlnek mám šplounání v sluchu a v oku, můj život je zasvěcen tajemství slov: 64 jsou mateřsky důvěrná, nevinně nová, však hukot v nich šumí, jak věčna van. Naslouchám na břehu. Zvedám je. Slova jsou škeble, z nichž promlouvá oceán. 65

Po dokončení překladu FAUSTA
Jsem s prací hotov, která není moje, jsem hotov s prací, jež je víc než má; v ní tajemství je ztělesněno dvoje, a sama k čemus třetímu se zná jak světla pruh, jenž, nad národy stoje, co protilehlé, kruhem objímá. Já v div se hroužil cizí vždy, vždy větší, až nejhlubší jsem poznal: zázrak řeči. 66 Dvé vůdců temnotou a po úbočí mne chránilo, když hrozil pád či zvrat. S tím jedním jásám: Blažené vy oči! S tím druhým šeptám si: Jen děkovat! A třetí hlas – nechť hlučí svět a sočí – mi probojovat pomoh klidný řád: Být světle vhroužen v oko geniovo a vědět: Na počátku bylo slovo. A bude na konec! Neb v moci slova je krása obrody, již má jen čas. Jsem s prací hotov, jež, vždy nehotova, kdys bude jiným podniknuta zas, až – zmlazující se a věčně nová – řeč přijde někoho si pozvat z nás. My zažíháme ohně. V horách vanou a příštím bratřím hoří v uvítanou. 67

KEJKLÍŘ
Byl jednou mnich a nečet z knih, ba při hodinkách klášterních v duchu se toulal po tržišti, kde tleská dav a děti piští, když s hůlkami a s talíři se produkují kejklíři a po celého rynku délce metají vzduchem kotrmelce. 68 Nic nedoved než tancovat. Vždyť nebyl nic než akrobat. To aby žár svůj pouhasil, vstoupil sem v klášter hledat asyl – a našel tu jen stud a žal. Ctít Pannu štětcem každý znal či opěvat či v kovu odlít. On – leda nohama se modlit. A tak se utek do kaple a před oltářem poklek: „Hle, ty zářivá, ty nad anděly, tak bídný jsem, tak neumělý. Chtěl bych tě uctít, ale čím? Barvou a žalmem neumím. Jak smí tě oslavit, ty čistá, potulný chlap, ekvilibrista? 69 Na hlavě stát? Či s noži hrát? Či karty eskamotovat? Aj, něco zbožného znám přeci: Líp tančím nežli všichni světci. Vím, jak se klouže v hladkém sále. Dovedu, hleď, saltomortale –“ A dveře zamk a: „Boží matko, půjč mi to svoje Jezulátko! Tak, teď s ním dvorně v kole jdu, jaké se tančí v Poitou, teď trochu čerstvěj poskočíme, toť, pane, po lotrinsku, víme, teď pohoupu se v kolenou, takhle se tančí nad Seinou, teď tanec Arden a teď nantský a tenhleten – komediantský! 70 Jak? Mračíš se, že hrám si s ním? Svůj stud a bolest nezhasím. Já chtěl tě utěšit v tvém hoři, a divočej má krev jen hoří. Ach, na ruku ho zase vem, já bídák, břidil, rouhač jsem. Že tě tak uctím, já se těšil, a na tvém děťátku jsem zhřešil!“ Hloub osten v srdce, hloub se ryl. Jak míč by byl, se odrazil, v přemetu nazad chyt se stěny, vzhůru se švih jak pomatený, do klubka stočen, vířil, zpit – až střemhlav, chtěje uhasit svůj plápol neuhasitelný, soše pad k nohám s kazatelny. 71 A převor s mnichy zaslechli, že někdo hlučný v kapli dlí. Skulinou dveří nahlíželi a bohopustý rej tam zřeli. Když nikdo neozval se jim, do kaple vpadli násilím, a sotva před oltářem stáli, zahlédli obraz nebývalý: Šla Panna dolů po stupních. Děťátko dala z loktů svých. Plachetku bílou s hlavy sňala. Ke křeči údů poklekala. V hasnoucí oči zírala, slzy a pot mu stírala, nad kejklířem se nakláněla, krev líbajíc mu s jeho čela. 72

BALADA PÍSMA
Když dopsáno, chrám v prsou tvých se hroutí. Či zapomněls už? Třesk ti není znám, kdy, vyhořelý, chceš se propadnouti a hanbou zhynout v praskotu? Je chrám, jenž bizarně svou klenbu k výškám žene a jehož mistr s peklem v spolku žil. Báň vrcholí – už strop se strmý klene – „Jdi, skruží zapal!“, démon poručil. A trámy v hloub jak řítí se a tříští, tu tvůrce, v hrůze o výtvor svých dnů a vytřeštěn tím hřmotem, na rumišti se do plamenů vrh. 73 Naň vzpomenu, když prostor v prsou bortí se a praská. Jsou břevna v troskách. Trvá klenutí. Strach z díla přežít, o dílo je sázka. Pakt s ďáblem vždy je v tvůrčím vnuknutí. 74 OBSAH:
11DE PROFUNDIS 13POPELEC 19LEGENDA 20BRATŘÍ 22ZRCADLO 24PIJÁCKÁ 25ODJEZD 26PÍSEŇ 28L’AMOROSA 29U TELEFONU 30KRUH 31PIANISSIMO [75] MÁJOVÁ PÍSEŇ32 POHÁDKA34 ARMÉNSKÁ LEGENDA35 V NEMOCI37 V HOREČCE39 V BOUŘI40 BALADA41 MÁCHOVI NA HROB43 IN MEMORIAM O. S.44 RADOVAN45 SETH46 TICHÉ MĚSTO47 ORFEUS48 HROB51 ZE SVATÉ HELENY52 ...Ó MĚSTO-ŽENO...53 DVOJZVUK54 TESKNICE55 [76] 56VZPOMÍNKA CIZINCOVA 57STÁRNOUCÍ 58TRISTAN 61IMPROMPTU 63DVÉ TVÁŘÍ 64ŘEČ 66Po dokončení překladu FAUSTA 68KEJKLÍŘ 73BALADA PÍSMA
[77] Otokar Fischer PEŘEJE
Upravil a vyzdobil František Vik. Se svolením Ot. Štorcha-Mariena vydal v únoru 1931 Jan V. Pojer – Brno – V táboře 7 jako 11. svazek edice ATLANTIS. Typy Empiriana Bodoni kursiva vytiskli Kryl a Scotti v Novém Jičíně 350 ručně číslovaných exemplářů. Výtisky s číslem 1–50 byly tištěny na Van Gelderu, výtisky s číslem 51–350 na bílém velínu.
Tento výtisk má číslo: 86.
E: jf; 2005 [79]