RADOVAN

Otokar Fischer

RADOVAN
Tak šťastné jméno. A tak časný skon. Jak Jaro. Jak Euforion. Radostně plálo. Dýchalo jak van. Teď zvoní, zvoní hudbou hran. Teď vyčítavě do prázdna se ptá: „Ach, proč tak záhy? A proč já?“ Jak milá vzpomínka, jež poraní, jak smích, jenž lká, to jméno zní, jak píseň, trysklá z krve červánků: „Nikdy, už nikdy...“ Dítě! Skřivánku! 45