ORFEUS
Ne, Persefone neslula ta bohyně,
k níž jsem se vedral do říše. Já poklekl
a hale tvář, by na mne nezřel její zrak,
„Vrať, vrať mi ji!“, jsem zvolal. V odpověď zněl smích,
a když se novým prosbám zas jen chechtala,
já vyskočil a popad ji a hadí vlas,
jenž po mně syčel, kolem pěsti obtočil
a, odvrácen, by nemoh na mne z jejích úst
puch dýchat jedovatý, „Eurydiku zpět,
chci Eurydiku“, volal jsem a naléhal,
až, hrůzná: „Dobyl sis jí“, šeptla, „máš ji mít.“
A nahlas: „Ježto bojoval jsi, odvrácen,
jak maje strach z mé krásy, budiž, k světlu ven
48
si veď svou ženu, za podmínky však, že líc
k ní neotočíš.“
Ticho bylo. Vůkol tma.
Jen před nohy mi padal úzký světla pruh
a za ním šel jsem jako kdos, kdo měsícem
je zpit, a „Eurydiko, Eurydiko!“ zněl
hlas mého lkání. „Ano, jdu“, jsem zaslechl,
a za mnou krok šel tiše šelestící, „jdu,
proč nepodáš mi ruku?“ Podav ruku vzad,
stisk teplý ucítil jsem, znova slyše šept:
„Proč nedíváš se na mne?“ ‚Nesmím.‘ „Zlý.“ ‚Jen pojď.‘
A chvilku šli jsme. „Klopýtnu.“ ,Já vedu tě.‘
„Proč po boku ti nesmím jít?“ ,Je úzký svah.
Jen stoupej, blízko už je den.‘ „Což děťátko –“
a na prsa mi padla úzkost – „dítě tvé –“
to měsíce už byly, co mi odešla,
já netušil, v tmu mizejíc že v sobě má
plod z krve mé – – „Proč pacholátko nechceš zřít
49
a v objetí je nevezmeš?“ Co to? To pláč.
Pláč za mnou zazněl dítěte a k tomu hlas:
„Mlč, maličký, tvůj tatínek nás nechce znát.“
Já v duchu viděl ručky, jak se vzpínají,
ta nepoznaná slast mne sevřela, že mám,
že dítě mám, že dědice, jenž mou má tvář,
a znova slyše děcka vzlyk i choti své,
já neodolal, vzkřikl „Chlapečku!“ a zrak
jsem stočil nazad. Vskutku. V loktech ženy hoch.
Mé rysy měl. Však zkrásnělé. A ručičky,
tak zdálo se mi, po mně natahoval; chtě
ho přivinout, já paže vztáh –
A stal se den.
A u paty já kopce stál, jenž zamčen byl
a neodpovídal už mému vzývání.
Jsem samoten. A vím jen: živ mi syn. Je hůř
než nemít – mít a sirý tak být dvojnásob.
50