ZRCADLO

Otokar Fischer

ZRCADLO
Teď mdlíš mi u nohou, tvých očí doutná bělmo, jak škemráš o drobet mých pohledů. Lstná šelmo, jež pilas krve mé, jsi zkrotlá, ležíš líná, jsi zpita mámením jak sladkou číší vína. Tvá ústa neřestná se šeptem pohybují – A já mstím lidství své a já tě nemiluji. Ty neznáš závrati, v tvém oku soucit neštká. Znáš pouze: zrcadlo. Ne herečka: jsi měštka. Jak mám tě v zášti! Vše. I líbivou tvou krásu, tvou slizkou neplodnost a lež i šminku času, jenž kupčí kejklířstvím, než před zrcadly usne a lásku zardousí v své erotice dusné. 22 ...My, jimž se platí žold, my okrasa, my blázni! Já vskutku-li, jak ty, jsem fraškář buržoasní, jen příživník, jen had, jenž líným leskem svítí, můj ortel vítán buď, neb nehoden jsem žíti, a kladivo, jež hřmí jak přízrak, snem i dobou, nechť, třísknouc v zrcadlo, vychrlí krev z nás obou! 23