Když belhám se o své holi
a zásluhou každý je krok,
nechť rána pálí a bolí –
šeptám si monolog.
Šeptám jej sněhu i plesu
zbožně a vzpurně tak.
Svou trýzeň do hor nesu
jako svůj druhý zrak.
Dívám se v srdce lidí
a v smutek vývratí.
Zdráhá se všechno a stydí
svá muka přiznati.
Kdo vzdorují, strádám s nimi.
Vyslech jsem zpověď žen.
Cítím s porobenými.
Zní mi neslyšný sten.
Mrtvými šel jsem lesy,
pověrou neblahých míst,
živlů tušil jsem běsy,
zřel dravců nenávist,
vztek bystřin rozpěněných,
balvanů trpný žal,
let mraků rozkřídlených
i hrdost mlčících skal,
jež vichrů nárazům dračím
svá čela vzepialy.
Dívám se. Šeptám si. Kráčím.
Má rána již nepálí.
Kdo bolest máš, v bolest větší
prahnoucí zraky noř.
Když hoře tě nevyléčí,
s mraky se dohovoř
o skalách, bouřích a lidech,
o hře i úskoku vln,
a bude tvůj každý výdech
strázně a něhy pln;
a poznáš: Křeče přešly,
zaschly krůpěje ran.
Buď kliden: miluješ-li,
co na tom, zdas milován!
Mlhy s hor štítů sešly
a vítr nese tě výš.
Buď chrabrý. Jen miluješ-li,
co na tom, že krvácíš!
Jdi, stoupej. Byť strhán a sešlý,
přec nezlomen a hrd.
Jsi vítěz. Neb miluješ-li,
tvá láska přečká smrt.