RANĚNÝ

Otokar Fischer

RANĚNÝ
Když belhám se o své holi a zásluhou každý je krok, nechť rána pálí a bolí – šeptám si monolog. Šeptám jej sněhu i plesu zbožně a vzpurně tak. Svou trýzeň do hor nesu jako svůj druhý zrak. Dívám se v srdce lidí a v smutek vývratí. Zdráhá se všechno a stydí svá muka přiznati. [13] Kdo vzdorují, strádám s nimi. Vyslech jsem zpověď žen. Cítím s porobenými. Zní mi neslyšný sten. Mrtvými šel jsem lesy, pověrou neblahých míst, živlů tušil jsem běsy, zřel dravců nenávist, vztek bystřin rozpěněných, balvanů trpný žal, let mraků rozkřídlených i hrdost mlčících skal, [14] jež vichrů nárazům dračím svá čela vzepialy. Dívám se. Šeptám si. Kráčím. Má rána již nepálí. Kdo bolest máš, v bolest větší prahnoucí zraky noř. Když hoře tě nevyléčí, s mraky se dohovoř o skalách, bouřích a lidech, o hře i úskoku vln, a bude tvůj každý výdech strázně a něhy pln; [15] a poznáš: Křeče přešly, zaschly krůpěje ran. Buď kliden: miluješ-li, co na tom, zdas milován! Mlhy s hor štítů sešly a vítr nese tě výš. Buď chrabrý. Jen miluješ-li, co na tom, že krvácíš! Jdi, stoupej. Byť strhán a sešlý, přec nezlomen a hrd. Jsi vítěz. Neb miluješ-li, tvá láska přečká smrt. [16]