LÉTO
Básně
1919
Vydal Arthur Novák v Praze
[3]
LÉTO
[5]
PŘÍTMÍ
Z opálové misky tvého těla
nechci pít, jen zrak si orosím.
Nezapomeň ty však, že jsi chtěla
se mnou zemřít, až tě poprosím.
Tehdy spustím žaluzie v oknech,
jak je spouštím teď, leč do oken
padne záře po nocích a po dnech,
padne zář, jež není noc ni den.
Neplá posud. Pokojem jde přítmí.
Tuším tělo jen, tvé duše stín.
Tekou ještě vteřiny, a rytmy
vlévají se z hlubin do hlubin.
[7]
Sviť mi ještě. S rouchem odlož roušku.
Po koberci, bělostná, se nes.
Nad kotníky zlatá hudba kroužků
znizní jak cinkot vln a vážek ples.
Vzdaluj se mi, když je hmat můj blízký,
přítmím vzleť jak zpěvný v lese pták –
Z těla svého opálové misky
pít mne nenech, oros mi jen zrak.
[8]
JEDNOHO DNE –
Jak na senách, jahody na klobouku,
přeběh jsem paseku, potok a louku.
Vodička bystrá zurčí a zvoní.
Milé jsem ujel a nepláču pro ni.
Jednu jsem zradil, najdu si jinou.
Potkám ji za vrchem nad mýtinou.
Řeknu jí: sluníčko, dobrý den,
hory mi volaly do oken,
nebe mne rádo má, letní den šeptá mi,
abych šel za vámi lesem a lukami.
Potůčky pádí do bystřiny.
Šumí to, ubíhá. Nejsem jiný.
[9]
Nikoho neměl jsem dvakrát rád –
Chcete mne chvilku pomilovat?
Duši snad nemám; a mám-li ji přec,
jsem k ní jak nevěrný milenec.
A jestli tělo mé neopustila,
rmoutí se nad ním jak pro hocha milá.
Směju se, svádím – a jednoho dne
najdou mé tělo utopené.
[10]
LÁSKA PRCHAJÍCÍ
Kdyžs mne líbal beze slov a hlásku,
necítil jsi, jak jsem zhaněna?
Neumíš mi vyznávat svou lásku,
nevíš, co hra něhy znamená.
Laskavosti lačna jsem, ne těla;
vlahým dechem dlaň mi procitá.
Mužem činu zveš se – Já jsem chtěla
dobývána být, ne dobyta.
Tvrdý krok máš, mně se kráčí lehce,
ty jsi pán a chci být bez pána.
Hořkneš. Nemluvíš. A mně se nechce,
bys mne vzal, já chci být vzývána.
[11]
Vlhké tvoje polibky mne mučí.
Každým přiblížením jsi mi dál.
Jak bys mlhu chytal do náručí.
Jak bys dům náš z vody budoval.
A mé mládí v obětí tvém hyne,
bez ozvěny pláče krása má,
a má láska vzlétá, prchá, plyne,
jako závoj, nad lesem když vlá.
[12]
RANĚNÝ
Když belhám se o své holi
a zásluhou každý je krok,
nechť rána pálí a bolí –
šeptám si monolog.
Šeptám jej sněhu i plesu
zbožně a vzpurně tak.
Svou trýzeň do hor nesu
jako svůj druhý zrak.
Dívám se v srdce lidí
a v smutek vývratí.
Zdráhá se všechno a stydí
svá muka přiznati.
[13]
Kdo vzdorují, strádám s nimi.
Vyslech jsem zpověď žen.
Cítím s porobenými.
Zní mi neslyšný sten.
Mrtvými šel jsem lesy,
pověrou neblahých míst,
živlů tušil jsem běsy,
zřel dravců nenávist,
vztek bystřin rozpěněných,
balvanů trpný žal,
let mraků rozkřídlených
i hrdost mlčících skal,
[14]
jež vichrů nárazům dračím
svá čela vzepialy.
Dívám se. Šeptám si. Kráčím.
Má rána již nepálí.
Kdo bolest máš, v bolest větší
prahnoucí zraky noř.
Když hoře tě nevyléčí,
s mraky se dohovoř
o skalách, bouřích a lidech,
o hře i úskoku vln,
a bude tvůj každý výdech
strázně a něhy pln;
[15]
a poznáš: Křeče přešly,
zaschly krůpěje ran.
Buď kliden: miluješ-li,
co na tom, zdas milován!
Mlhy s hor štítů sešly
a vítr nese tě výš.
Buď chrabrý. Jen miluješ-li,
co na tom, že krvácíš!
Jdi, stoupej. Byť strhán a sešlý,
přec nezlomen a hrd.
Jsi vítěz. Neb miluješ-li,
tvá láska přečká smrt.
[16]
PRŮPOVĚĎ
Nad všechny oře
pyšnější oř.
Rod jeho: Hoře.
Jméno má: Tvoř!
[17]
V HOREČCE
Zahleděl jsem se zpátky
k vám, mudrcové choří;
poznání plamen sladký
ve vašich srdcích hoří;
bolesti vonná svíce
vám po tmě nepohasne
a vaše zřítelnice
zázrakem neužasne.
Loučení nerozbolí,
vichřice nepoleká.
Jak do tajemné štoly,
zíráte do člověka.
[18]
Hra s ohněm nepotěší
a úsměv nepomate –
Však ženy, které hřeší,
vy nejhloub chápat znáte;
vy nezvednete kámen,
neb zříte hloub, kde vina.
Trpící lásky plamen
vám v očích neshasíná,
bolesti plápol bílý
plá soucitně a jemně.
Na krátkou noční chvíli,
jak ve vás, kmit se ve mně.
[19]
Tu cítil jsem, vaše čela
jak blíž se k mému kloní.
Když bolest dohořela,
mně stýskalo se po ní.
[20]
OKAMŽIK HRŮZY
A jestli v trosky se řítí
mé štěstí, vysněný hrad –
bylo přec krásné sníti!
Proč jsi mne nenechal spát?
Tvrdé je procitnutí.
Kol nahé jen stěny jsou.
Proč jste mi nevetkli, krutí,
dýku do prsou!
Stříbrnou mlhou zalit
není už ranní můj svět.
Nelze se blaženě šálit.
Pravda má krvavý hled.
[21]
Na vše, co v polosnu žilo,
zří zraky střísněné.
Všechno jsem ztratil. Vše bylo.
A všechno to bylo mé.
Nesnesu v světle žíti,
jež zbaveno par i snů.
Když v trosky můj hrad se řítí,
kéž v troskách zahynu!
[22]
KŘIŽOVATKA
A kdyby hlas mne vyzval
a já bych zaslech: „Vol!
Buď štěstí a zapomenutí –
buď slávu, však nejtrpčí bol“ –
já na kolenou vznícen
bych šeptal v odpověď:
Ó duchu, jehož nezřím,
cestou mne chraň a veď,
trestej palčivou vinou,
nad srázem nech mne spát,
sváděj pokušeními,
popleň kvetoucí sad,
[23]
leč propusť mne z mého slova
zde na rozcestí tom!
Chci jako náměsíčník
viděti nevidom,
chci za vláhu i ránu
vděčen být osudu,
chci neznaven kráčet a kráčet,
leč nevědět, kam jdu.
A jestli trest mi chystáš,
je trest i v štěstí mém.
A za jiné mám-li trpět,
já trpím, neboť jsem.
[24]
A jestli kus nesmrtelnosti
se mnou má po smrti žít –
tu věčnost, jež nitrem mým teče,
nemůžeš dát ani vzít.
Mé duši somnambulní
jedinou milost přej:
Nechceš-li mému pádu,
jménem jí nevolej!
[25]
VIDĚNÍ
Sterou vinou vášně s námi spiata,
sřetězena k rozkoším a v bol,
žena hřešící a žena svatá
mučí naše mužství. Pól a pól.
Bližní, bratře, duchu! Jak byl vkován
soucitem své strázně Kristus v kříž,
nehybný a něm a nemilován,
přissát k ústům lásky, krvácíš.
Rozvírá kříž ramena svá lačná:
„Ovíjím tě. Mám tě. Zabíjím.“
Kol je noc. Jen z rozbitého mračna
bůh se směje lidským pašijím.
[26]
ČAS
Ticho stalo se. Neb vítr-čas
na hřebeni zastavil se hor.
Rozhlédl se. Vydech. Vzlét. A zas
bzučí vzduch a šumně hučí bor.
Neznavená, strašná peruti,
jež mnou prochvíváš a neseš mne,
také ty znáš bílé nehnutí,
hrůzu chvíle, závrať poledne?
Úzkost máš, tvůj zvichřený že let,
z dálek nedohledných rozpoután,
máváním tvých křídel bude zpět
povětřím, jež proletěl už, hnán?
[27]
Tajíš dech, že úděs na tě pad
z té, do níž se řítíš, prázdnoty?
Chaos, jenž ti otcem byl, tě zmát,
čase, neviděný ptáku ty?
Živé unášíš nás v pařátech,
rozbíjíš nás na úbočích skal;
v plášti mlh my, duše mrtvých všech,
s tebou budem buráceti v dál.
Ve své moci oheň, vodu, zem,
v předu prázdno, mlhy za sebou,
mrazivým se řítíš vesmírem,
svojí vlastní zmrazen velebou.
[28]
Než se s dechem slije vteřina,
zastavil ses. Ne však pro oddech.
Lákalo tě, sílo jediná,
z vlastní vůle zarazit svůj běh,
střemhlav kamsi uvrhnout se v sráz,
vymrštit se z jícnu propastí
a svým letem mlhy, svět i nás,
vše, co přítěží je, setřásti,
brázdit bezdno bez moře a hvězd,
temnem proniknout a k temnotám
světaprázdným prostorem se nést,
dravec vichr, olbřímí a sám.
[29]
POZDRAV
Proč jsi tak pod mraky, pověz.
Je zářivý letní den.
Jásá vůně i barva.
Proč jsi tak rozlítostněn?
Proč úsměv nehrá ti v oku?
Vždyť se ti vyplnil sen!
Za tebe odpovídám:
Ba že se vyplnil!
Za tebe luštím tvůj smutek
a hádám na sto mil:
Zříš skutečnost ohyzdnější
a šedější než jsi snil...
[30]
Jak ty, též já jsem vyšel
tam z rovin polabských;
jak ty jsem o štítu blouznil,
jenž čist by k nebesům tíh:
a proto snad jsem plakal,
zře po prvé alpský sníh.
Dnes k jinému sněhu vzhlížím,
dítě polí a lad.
Dnes jiná šumí nám doba
než ta, jíž kráčel jsi mlád.
Tvůj „český Mont Blanc“ je smířen,
lze hrdě i před obry stát.
[31]
Dnes chtěl bych mít kouzelný proutek
a přenést se k tobě až;
já přiletěl bych k loži
a řek bych ti: zde jej máš –
já nesu ti pozdrav z Tater –
sníh – věčný sníh – a náš!
Viktore Dyku, povstaň,
buď zdráv nám, vyjdi ven,
vpíjej barvu a vůni,
je slunečný srpnový den,
na vlastní oči své popatř,
jak sen tvůj naplněn.
[32]
Vědomí volnosti blaží:
víc blaží hmat a zrak.
Na poli stojíme sněžném,
chyceni v letící mrak.
Je domov, kam západ sahá,
je domov, kam letí pták.
Volného ducha žádným
já nezhrdám praporem.
Mé nejhrdější heslo
je z Písma: Člověk jsem –
A přec... Jak mi opojně zvoní
ta píseň: je naše ta zem!
[33]
TRPKÉ SLOKY
Mne pronásleduje výkřik
rebela Janošíka:
Křivda je u pánů –
pravda u zbojníka!
Lid, jenž tisíc let sloužil,
přes noc procitl pánem.
My, kdo chystali vzpouru,
my že se tyrany stanem?
Rozjetá kolesa dějin
točí se po věky stejně?
Ti, kdo v zázraky věří,
doufají beznadějně?
[34]
Je volnost dobyta vlasti,
je krví splacena draze.
Je slastno, je slavno vlásti – –
Leč zbojníkem být bylo snáze!
Bratrská marseillaiso,
zvuč, rovnosti, volnosti sloko!
Pokud lidé jsou lidmi,
touží, ach: Za oko oko!
Pokud lidé jsou lidmi,
znají jen pány a chlopy,
znají jen vítěznou píseň:
„slávy se triumfem opij!
[35]
Život je štvanice na zvěř;
boj mužů, toť honba kančí.
Nad padlým protivníkem
zběsilý kankán se tančí.
Kdo podleh, sotva byl člověk:
měl tisíc ďáblů v těle!“
Tak dlouho trvá ten pokřik,
až padlého nepřítele
posedne, pronikne ďábel
odvety, noci a krve,
a rameny zlíbá půdu
ten, kdo byl vítězem prve.
[36]
A bude tak věčně? A píseň
lidského míru kdy zazní?
V snů echo nevěří nikdo,
než básník, než zbojník –
Dva blázni.
[37]
HOREČNÝ ZRAK
Horečný zrak, plachý ruky stisk.
Čelo bílé a žíznivý pysk.
Jak nemám duši mít rozpojenou
a rozpoltěnou a rozbolenou,
jak nemám, člověk dvojdomý,
být vyvrácen v kořenu svědomí!
Ztratil jsem nevinnost. Protíná
zahradu světa mi trhlina.
Po všechen život se nescelí.
Z ní kletby, z ní díky mé vyvřely.
[38]
Bez úmyslu a bez příčiny.
Jen pro božství chvíle. Jen dědictvím viny.
Mým božstvím věčný jest otazník.
A věčností je mi jen okamžik.
Mraků i prsou se ptám, kudy jít,
Herakles, Merlin a Bludný žid.
A proto vždy tam jsem, kde kvas a spor,
a proto jsem rouhavě kajícný tvor
a proto jsem svůdce a svedený též –
a proto, jen proto mne miluješ.
[39]
ZVĚDAVÁ
Na čerstvém vzduchu čerstvý vzruch.
Je hovor i obzor nový.
Dychtí a žízní zrak i sluch
po lese, po vsi a který druh
lepší mi novinku poví.
Hostí se ptám, zda by věděli
zábavu nového jména,
do nocínoci tančím – a v neděli
jsem smutna po všem tom veselí,
zklamána, nenaplněna.
Vrhám se v ledovou náruč vod,
do kopce utíkám v parnu,
mám větrná křídla, je z mraků můj rod,
chci letěti s časem o závod
– a stárnu.
[40]
Pokoje nemám. Domov mám,
pokud je cizí a nový.
Komu to, čemu to ubíhám?
Kudy se ženu? A proč? A kam?
Kdo mi to, kdo mi to poví?
[41]
DÍKŮVZDÁNÍ
Chtěl jsem ti přinésti protěž.
Vracím se mdlý a zdrán.
Pohlaď mne. Pomiluj. Potěš.
Nebude hoře ni ran.
Podej mi bílou a malou
ruku a rámě a ret.
Nad vodou, lesem a skalou
na srázu roste květ,
na nízkém rozsypán stvolu,
jak loni napadlý sníh.
Půjdem oba dva spolu
hledat ho po stráních.
[42]
Cesta jde po úbočí.
Závrať tě pojímá?
Můžeš mít zavřené oči –
Přec vím, že veden jsem já.
Nech oči jen přimhouřeny.
Elfi nad tebou bdí.
Dali ti něhu ženy
a lehkost kamzičí,
blaženou nálezkyní
zvolili družku svou.
Je dobré, co ruce tvé činí.
Květ bílý snad přinesou.
[43]
Však dojdeš-li k němu, není
to zásluha má ni tvá.
Najdou ho vyvolení.
Dojde, kdo víru má.
Co duch ti do rukou vloží,
vem darem, ne za objev.
Co najdeš, je z milosti boží:
Květ hor i prsou zpěv.
[44]
DVOJZPĚV
Kdybys mne opustila,
čím byl bych, drahá, čím?
A naše stezka milá
dubím a jehličím
a poplach v mraveništi
a hořec, jejž přineslas,
útes, kde vítr sviští,
stráň, kde se zastavil čas,
louka, kde chytli jsme můru,
pout závratným úbočím,
mlhy, vyštvané vzhůru –
čím všechno to bylo by, čím?
[45]
Potok mohl by zpívat,
magicky západ by žhnul,
zapomněl bych se dívat,
přeslech bych v nitru svém úl.
Hory by mohly se věžit
a růst až do nebe –
Nechtěl bych žít ani nežít.
Lze zemřít bez tebe?
„A kdybys ty mne zradil,
co já bych počla si, ach?
Kam by pak ještě pádil
můj milovaný Váh?
[46]
Co měla bych z mléčné dráhy
nad vrchem kamzičím?
Kdybys mne zavrhl, drahý,
čím já bych byla, čím?
Že dnové ulétají,
kladeš mi za vinu?
Pohoď mne na lesa kraji
jak zvadlou květinu.
Nemůžeš bolest mi tajit
ni svoji spásu, vím.
Kdybys mne nebyl moh najít,
čím bychom byli, čím?
[47]
Rci mi, že nemáš co říci –
má ústa oněmí.
Rci, že mé lásky syt jsi –
a srdce pukne mi.“
[48]
MODLITBA
Jde listím lesa vonný van
a překotně řine se řeka,
oblakům k výškám kyne pán
a duše má na zemi kleká.
Vám dvěma, jež jsem svěřil dnes
milostiplnému klínu,
vám žehnej bůh – a lid i les
vám dejte svou domovinu.
Dechem svých prsou chci tě hřát,
mé dílo nestvořené,
a nade vše živé mám tě rád,
mé dítě nezrozené.
[49]
Jde světlým světem tvůrčí van
a milostně zpívá řeka,
večerem vonným kráčí pán
a duše má mlčí a čeká.
[50]
SVATVEČER
Pí. Růženě Svobodové
POHÁDKA
Je to vše jen jedna melodie,
bublající potok, zvonce stád,
času hlas, jenž nad hřbitůvkem bije,
podvečerních zvuků vodopád.
Z dávných dob ta hudba je mi dána,
kterou do světa jdu vyslechnout.
Ve mně zvoní klekání a hrana,
bačů šalmaj zní a šumí proud.
[51]
Od dětství ta píseň ve mně dřímá,
cizím uším jednotvárně zní,
leč jak procitne, mně před očima
v pohádku se večer promění.
Stopou jdu, kde vzdušný šuměl kdosi,
a já líbám nehmotnou mu skráň,
oči zjasněných mne zdraví z rosy,
oborou mne vede bílá laň;
oživuje les, a strom i hloží
písni naslouchá, jež táhle zní,
a v mém oku jedna slza boží –
z těch, jež plakal po svém šestém dni.
[52]
PÍSEŇ
Bílé zvonce a fialové.
Netknutý večer. Tichá zem.
Na zlaté ploutvi oblak plove.
A tmavě rudým záhonem
nekráčí, tančí mladá žena,
sluncem a během prožhnutá.
Rozpouští vlasy přes ramena
a do větru jí šerpa vlá.
Střevíčkem útle se dotýká půdy,
zrak je rozevřen k rozletu:
„Náprstník, růži a mák ještě rudý –
Jen co si věnec dopletu!
[53]
Mraky, vy šipky, poletím s vámi,
rybky ve vzdušném jezeře.
Za vlaštovkami! Za vlaštovkami!
K dešťům, bouřkám a k nevěře!
Svět je tu beze změn. Stárne chorý,
smutně nehybný přítel můj.
Oblaka zlatá! Vy stříbrné hory!
Větříčku, bratříčku, pomiluj!
Na naše hry si v jezeře vzpomeň,
jak jsi mi líbal vlas a hruď.
Vlnkou jsem byla ti. Probuď mne. Proměň.
Milencem jediným ty mi buď!
[54]
Dovit je věnec... Já více však umím.
Ještě zde za pás květinu –
Šerpa mně ulétá... Nese mne – Šumím –
V noci se nad vodou rozplynu.“
[55]
S BOHEM
Jen ještě chvilku mech a ticho lesní
a vůni svatvečera na horách –
A zvolá město: neblouzni a nesni
a neztrácej se v bloudění a mhách!
Jen chvíli na sebe se rozpomínat
a mlčet smím a prchat před lidmi –
Den zítřejší až bude dohasínat,
mně započne zas hovor bez přítmí.
Smím ještě pátrat v třesoucí se tuše,
co zůstalo by, víra zradí-li –
Nuž s bohem buď a dobrou noc, má duše,
tak zcela má jen ještě na chvíli!
[56]
OBSAH
I
PŘÍTMÍ
II
JEDNOHO DNE –
III
LÁSKA PRCHAJÍCÍ
IV
RANĚNÝ
V
PRŮPOVĚĎ
VI
V HOREČCE
VII
OKAMŽIK HRŮZY
[57]
VIII
KŘIŽOVATKA
IX
VIDĚNÍ
X
ČAS
XI
POZDRAV
XII
TRPKÉ SLOKY
XIII
HOREČNÝ ZRAK
XIV
ZVĚDAVÁ
[58]
XV
DÍKŮVZDÁNÍ
XVI
DVOJZPĚV
XVII
MODLITBA
SVATVEČER
XVIII
POHÁDKA
XIX
PÍSEŇ
XX
S BOHEM
[59]
Otokar Fischer
LÉTO
Psáno v srpnu 1919
*
Podle osnovy Arthura Nováka
vytiskli na jeho náklad
Kryl a Scotti
knihtiskaři
v Novém Jičíně na Moravě
k Vánocům r.
1919
E: jf; 2005
[60]