POZDRAV
Proč jsi tak pod mraky, pověz.
Je zářivý letní den.
Jásá vůně i barva.
Proč jsi tak rozlítostněn?
Proč úsměv nehrá ti v oku?
Vždyť se ti vyplnil sen!
Za tebe odpovídám:
Ba že se vyplnil!
Za tebe luštím tvůj smutek
a hádám na sto mil:
Zříš skutečnost ohyzdnější
a šedější než jsi snil...
[30]
Jak ty, též já jsem vyšel
tam z rovin polabských;
jak ty jsem o štítu blouznil,
jenž čist by k nebesům tíh:
a proto snad jsem plakal,
zře po prvé alpský sníh.
Dnes k jinému sněhu vzhlížím,
dítě polí a lad.
Dnes jiná šumí nám doba
než ta, jíž kráčel jsi mlád.
Tvůj „český Mont Blanc“ je smířen,
lze hrdě i před obry stát.
[31]
Dnes chtěl bych mít kouzelný proutek
a přenést se k tobě až;
já přiletěl bych k loži
a řek bych ti: zde jej máš –
já nesu ti pozdrav z Tater –
sníh – věčný sníh – a náš!
Viktore Dyku, povstaň,
buď zdráv nám, vyjdi ven,
vpíjej barvu a vůni,
je slunečný srpnový den,
na vlastní oči své popatř,
jak sen tvůj naplněn.
[32]
Vědomí volnosti blaží:
víc blaží hmat a zrak.
Na poli stojíme sněžném,
chyceni v letící mrak.
Je domov, kam západ sahá,
je domov, kam letí pták.
Volného ducha žádným
já nezhrdám praporem.
Mé nejhrdější heslo
je z Písma: Člověk jsem –
A přec... Jak mi opojně zvoní
ta píseň: je naše ta zem!
[33]