POHÁDKA
Je to vše jen jedna melodie,
bublající potok, zvonce stád,
času hlas, jenž nad hřbitůvkem bije,
podvečerních zvuků vodopád.
Z dávných dob ta hudba je mi dána,
kterou do světa jdu vyslechnout.
Ve mně zvoní klekání a hrana,
bačů šalmaj zní a šumí proud.
[51]
Od dětství ta píseň ve mně dřímá,
cizím uším jednotvárně zní,
leč jak procitne, mně před očima
v pohádku se večer promění.
Stopou jdu, kde vzdušný šuměl kdosi,
a já líbám nehmotnou mu skráň,
oči zjasněných mne zdraví z rosy,
oborou mne vede bílá laň;
oživuje les, a strom i hloží
písni naslouchá, jež táhle zní,
a v mém oku jedna slza boží –
z těch, jež plakal po svém šestém dni.
[52]