PÍSEŇ
Bílé zvonce a fialové.
Netknutý večer. Tichá zem.
Na zlaté ploutvi oblak plove.
A tmavě rudým záhonem
nekráčí, tančí mladá žena,
sluncem a během prožhnutá.
Rozpouští vlasy přes ramena
a do větru jí šerpa vlá.
Střevíčkem útle se dotýká půdy,
zrak je rozevřen k rozletu:
„Náprstník, růži a mák ještě rudý –
Jen co si věnec dopletu!
[53]
Mraky, vy šipky, poletím s vámi,
rybky ve vzdušném jezeře.
Za vlaštovkami! Za vlaštovkami!
K dešťům, bouřkám a k nevěře!
Svět je tu beze změn. Stárne chorý,
smutně nehybný přítel můj.
Oblaka zlatá! Vy stříbrné hory!
Větříčku, bratříčku, pomiluj!
Na naše hry si v jezeře vzpomeň,
jak jsi mi líbal vlas a hruď.
Vlnkou jsem byla ti. Probuď mne. Proměň.
Milencem jediným ty mi buď!
[54]
Dovit je věnec... Já více však umím.
Ještě zde za pás květinu –
Šerpa mně ulétá... Nese mne – Šumím –
V noci se nad vodou rozplynu.“
[55]