PŘÍTMÍ
Z opálové misky tvého těla
nechci pít, jen zrak si orosím.
Nezapomeň ty však, že jsi chtěla
se mnou zemřít, až tě poprosím.
Tehdy spustím žaluzie v oknech,
jak je spouštím teď, leč do oken
padne záře po nocích a po dnech,
padne zář, jež není noc ni den.
Neplá posud. Pokojem jde přítmí.
Tuším tělo jen, tvé duše stín.
Tekou ještě vteřiny, a rytmy
vlévají se z hlubin do hlubin.
[7]
Sviť mi ještě. S rouchem odlož roušku.
Po koberci, bělostná, se nes.
Nad kotníky zlatá hudba kroužků
znizní jak cinkot vln a vážek ples.
Vzdaluj se mi, když je hmat můj blízký,
přítmím vzleť jak zpěvný v lese pták –
Z těla svého opálové misky
pít mne nenech, oros mi jen zrak.
[8]