DVOJZPĚV
Kdybys mne opustila,
čím byl bych, drahá, čím?
A naše stezka milá
dubím a jehličím
a poplach v mraveništi
a hořec, jejž přineslas,
útes, kde vítr sviští,
stráň, kde se zastavil čas,
louka, kde chytli jsme můru,
pout závratným úbočím,
mlhy, vyštvané vzhůru –
čím všechno to bylo by, čím?
[45]
Potok mohl by zpívat,
magicky západ by žhnul,
zapomněl bych se dívat,
přeslech bych v nitru svém úl.
Hory by mohly se věžit
a růst až do nebe –
Nechtěl bych žít ani nežít.
Lze zemřít bez tebe?
„A kdybys ty mne zradil,
co já bych počla si, ach?
Kam by pak ještě pádil
můj milovaný Váh?
[46]
Co měla bych z mléčné dráhy
nad vrchem kamzičím?
Kdybys mne zavrhl, drahý,
čím já bych byla, čím?
Že dnové ulétají,
kladeš mi za vinu?
Pohoď mne na lesa kraji
jak zvadlou květinu.
Nemůžeš bolest mi tajit
ni svoji spásu, vím.
Kdybys mne nebyl moh najít,
čím bychom byli, čím?
[47]
Rci mi, že nemáš co říci –
má ústa oněmí.
Rci, že mé lásky syt jsi –
a srdce pukne mi.“
[48]