Sonáta
Večerní slunce hrálo pastorale
na houslích kmenů. Zvonil vzduch a mech,
naslouchal vítr, a vše kvítky malé
jako by lidsky ztajily svůj dech.
Večerní slunce v zeleň tkalo zlato,
déšť jisker zabubnoval o kůru,
a jako fléten appassionato
zněl k tomu s výšin akord azuru.
Večerní slunce posléz do údolí
hodilo v pozdrav třesknou polnici,
a nad jetelem, nad stíny a poli
finale lkalo, rudě hořící.
Pak hudba zhasla. Zima bylo náhle.
Zasvistil vítr, v dál se rozletěl – –
a přec je slyším, duhové a táhlé
ty zvuky houslí, violy a cell...
Tón zazní zas, jenž bouři ukonejší
a dávné hoře v spánek pohříží,
až přijde noc, ta lásky nejplnější
a k hrudi mé svůj smyčec přiblíží.
9