Zas drahý kraj ten svítí pod nebesy,
led fičí se stěny, hahou-hahoi,
dech z končin báje vane „kdys“ a „kdesi“,
agrafa hvězd plá nad černými lesy,
a velký vůz už sklání zlatou voj.
Je vše, jak bývalo. A vše mne vítá,
mne, jenž se jakby doživ navracím.
Zas podsvětní ta stráň je jíním kryta,
zas podél cesty tajemně to svítá,
zas láká mráz jak v pohádce, bych zdřim.
Vy lampy, zavěšené nad Šumavou,
vy jiskry, třpytící se do sněhu!
Já se světem se rozešel i slávou,
však vy, jen vy mi sviťte nad mou hlavou,
však vás, však vás i k smrti rozežhu!
Jen plaňte dále, pohřební vy svíce,
k nimž nadarmo svou náruč rozvírám.
A byť i hebká dotkla se mne kštice
a srdcí pro mne ještě hořklo více,
jsem na tom světě sám a sám a sám.
A náhle z očí mých jak boží posel
se dere proud, jenž v hruď se propálí.
Ó bože, jenž jsi nebem hvězdy rozsel,
ó velký, jenžs nám cestu mukou posel,
dals očím dar, by horce plakaly.
Já kdybych dnes byl bohem stvořitelem,
z mých očí pršely by trsy hvězd.
Největší hřích v tom srdci příliš vřelém,
největší hřích byl v životě mém celém,
že přemíra v něm lásky, lásky jest.
Co počnu si s tím neužitým darem,
jenž byl mi prokletím a marně has?
Ať aspoň jiní bohatnou mým zmarem,
nechť pukne srdce mé a jeho žárem
nechť obloha se stkví a prožhne mráz!
Já zbytečný zde pod obzorem zimy
svou píseň vyzpívat chci poslední.
To srdce vkleté do hvězd, v sníh a v rýmy,
to srdce bláznovské, ó pane, přijmi,
jež modlitbu svou skládá zpovědní!