Střed
Jde s námi slovo po svahu a lesem:
Kdo svůj kdy byl, je svůj teď dvojnásob.
My od zrození všichni v sobě nesem
svou vlast i spásu, osud svůj a hrob.
Neb čím jsem opsán z magického středu,
jejž postřehnout ni chápat nelze mi,
to je má říš. Z ní vyjít nedovedu,
nechť kamkoli se štvu zde na zemi.
My jednou vše jsme zřeli už, co zříme,
a život je jen slibů plněním.
Svět mnoho dá, co vzpomínkou v nás dříme.
Co slyšet lze, je k tepu krve rým.
Jsme v horách dětmi zas, a přece není
než echem dávných myšlenek náš krok,
my cítíme své vlastní opojení,
když vítr letí v sráz, pít z mořských ok.
Nechť zpívá slunce k slávě svého pána,
nechť šero šeptá slova nových krás,
to vše jen v krajině, jež nám je dána,
to vše ne moc, leč mluvu svou má z nás.
My vydechnem, a noci mluví němé,
a náš zní zpěv, když den se noří z tmy.
Je ohromný ten svět, jímž křížem jdeme –
však nekonečnost dali jsme mu my!
38