Má vlast
Tak zdravou máš barvu, ty milenko má,
a přece jsi všecka jak zprůsvitnělá:
to proto, že v duši až na dně mi dlíš,
a zavru-li oči, jdeš blíže a blíž.
Já nad hradem zřím tě v tvé tragice plát,
jsi svítivý úběl, jenž na Špičák pad’,
a Kolín a Radim, zde sad a tam dům,
ten ostrov a ty stromy, to ticho a šum,
to všechno je pravda, však spolu ti duch
svůj kouzelný opsal, ty pohádko, kruh.
Můj zámek, toť oblak, já zrcadlo vln,
tvou barvou jsem nasák’, tvých zjevů jsem pln,
a kdyby mi brali, čím dýchat a žít,
přec tebe, má hloubko, mi nemohou vzít,
a kdybych kdy musil, tvůj vyvrženec,
dvůr ke dvoru bloudit jak žebrák a žrec,
vždy byla bys, přísná ty soudkyně má,
jak v tepaném kovu mi zpřítomněná.
Své věrné už nepouštěj do světa víc,
jen ty, kdo zas v touze ti spěchají vstříc:
27
chci zblízka tvou něhu i velebu tvou,
tvou lásku chci ryzí. A nezdrobnělou!
Já svátek ctím Duše – a dušiček ne.
Mně sférou je muž, ne kde mužíček žhne.
Mám rád, kdo zná hlavu, ne hlavinku vznést.
Já zbožňuji zář a ne svíčičky hvězd – –
Však jednou, až světlo mi ve hlavách vzplá,
chci v loktech ti ležet... ty matičko má.
28