Rok mrtvých
Vy mezi prvými jste skočil, Srdce lví, až na příď korábu, jenž, tajný rozkaz nesa, má vlajky staženy a s větrem v rahnoví se houpe v přístavu, rej vln kde vře a klesá. I zřel jste člun a člun. Z nich v každém seděl kdos, kdo, dřív nám dobře znám, teď, v oděv oděn hrubý, byl tříděn lodníky, jak pad’ mu kdysi los, buď poctu přijímat či brát se v podpalubí. Hle, zachmuřený kmet, vlas naježen i zrak, zde stojí utkvěle jak rytíř v černé zbroji, pěst zvedá k východu, a s čela těžký mrak se sváží k pobřeží jak v dravém neúkoji. Tam zjev je zemanský: jak pán si počíná, zve v táhlých slabikách jak ten, kdo šlechtu hostí; i nyní z oblých úst mu mluví otčina; má šťávu jejích rév, má tvrdost jejích kostí. 7 Hlas v ostrém diskantu, však s bouřkou metafor, kdos štíhle vyzáblý se tyčí v těžké chůzi, zří, jak by v nitro zřel, má předbíhavý zor, jenž prochodil už ráj i věčná sídla hrůzy. A jemu poblízko – já měl ho kdysi rád, však on se odvrátil jak druh prý zrazovaný – plul teskný ironik, jenž tolik musil znát a s láskou slýchal dout zvuk od večerní strany. Tak člun plul za člunem. Tak stín plul za stíny. A zástup houšť a houšť, že přesný tvar se ztrácel. Však náhle na člun stoup’ stín jeden, jediný. A stín tak mocný byl, až člun se zakymácel. Pak, vzmachem jonáka, se vyhoup’ na koráb a velitelsky máv’, by kotvy už se zvedly. I bylo po prvé, že pokyn jeho sláb’. Loď kotví v přístavu. V člun jiní opět sedli, by stihli ticha míst, s nichž zjev ční olbřímí a jež tím tišší jsou, čím uvnitř ruch je větší. Jsou vlajky spuštěny. Jdou mraky nad nimi. A v hloubce, pod kotlem, vrou tajné ohně něčí. Je posud čas. Je čas. Kdo naspěch máš, jen spěj. Ten koráb, jménem Rok, dost pojme ještě hostí, ten koráb duchový, jenž krotí času rej, by zbrázdil černo vln a vyplul do věčnosti. 8

Od 2. do 14. září
Ten štíhlý, bílý prst se náhle zdvih’. A každý z nás – z nás, jeho žáků – ztich’. „Tož chvilku. Nutno bdít. Já odcházím.“ A přešly dni. A noci šly. A zdřim’. Šel, záhadný, jenž světlý v čele šel. On, rozjasňovatel. Náš učitel. Je vůkol temno. Velký oheň zhas’. Je v nitru jas. To hoříš, otče, v nás. Šel v boží klid, kam veleno mu jít. A bílý, štíhlý prst nám káže: bdít! 9

Píseň
Je tichý svět. A do tří let snad bude míň než tichý. Kdo vydumá, zda vinu má náš blud či naše hříchy. My byli mdlí, když násilí se v nocích hvízdat jalo; nám hořel den vždy zpola jen, a ohňů je tak málo. Je zlatě tak. Jde na soumrak. Plášť života však svítí. Je náš. Je znám. A známo nám, i zač jej položiti. 10

Jeden za mnohé
Stesk není bez příčiny. Vzor táhne cizích měst. A tíhu spoluviny na srdci nechci nést. Hrob lidstvu hrozí z lidí. Ne z půdy sopečné. Z nás každý nechť jen řídí kus cesty společné! A jestli odpovídají urážkou, klepem a lží a jestli nám do větru lají – co na tom záleží! Nevedem idylickou půtku a za větrem. Jde o věc družně lidskou, nám o našich dětí jde zem. 11 Chcem, aby dnešní činy budoucna zvážil soud; stoupnout si před dějiny a studem nezrudnout. 12

Ze dnů hlubokého míru
A přijde chvíle, jež se bude ptát: Cos činil, aby zadržen byl pád – pád tvůj i lidstva, stud a katastrofa? Čím, vyjma tebou, zvučela tvá strofa, oč usilovals, o co vedl spor, kam pádils na voze svých metafor, cos odvracel a co jsi připravoval? Jak vždycky dřív, druh druha popravoval, ten zbude dojem z roku třicet tři. Diskusně tyjem z dneška na zítří, zde smyčka na krk autoru se váže, tam kritiku se vrchnostensky káže: „Nám tvůrcům služ a ne-li, tedy kuš!“ Tak škorpíme se dál jak věčné ženské a všichni vedeme jak jeden muž při černé kávě řeči kavárenské. 13

My, Národní divadlo
Jsou bouře nad námi a víří kola trig, nás tíseň doby štve, nás příklad otců bodá; my – věštka, milenka –, my – král i robotník – chcem být, čím káže žár a zákon dnů – ne móda. My sáhli po lauru, až tryskla naše krev, nám spánky buší v snách, nám v žilách šumí víno, a jak nám ze srdce jde verš a letí zpěv, jsme kněží, věnčící tvůj oltář, domovino. 20

Ohlasy
Je pořád básníku jen čtrnáct let, když nezná slov, jež řekl by, a pláče; a když, co miluje, chce povědět, má v somnambulních očích jaro spáče, má kvítím protknut šeptající ret. Zrát, smutkem stárnout v koloběhu dní, z nichž jeden zabíjí a každý raní, na levém křídle stát a poslední... a jako v životě, tak v umírání si pořád znovu šeptat: ještě zní – – 21

Z klausury
Zvedám pohár. Druhu náš, sedni za stůl. Vzpomínáš? Zpíval život, lákal svět. Nenechal nás lenivět. Létali jsme pod mraky. Putovali s tuláky. Měl nás vítr tolik rád. Musili jsme vandrovat. Z města ven a k městu zas jarní srdce táhlo nás. Zvedám k slunci rudou číš. Nepřipíjím. Pochopíš? Pro to srdce uštvané smím jen zřít, můj Tomane, 22 hořet, co jsme pívali. Slyším bouř jen z povzdálí a že život zpívá dál, jak nám, svůdník, zpívával. 23

Lyrik
A když jsem dál se znovu bral a loučil s nimi všemi: já vedle stál a netleskal, já, mluvčí, zůstal němý. Co dal jsem jim, já odnáším, v svém srdci letmou něhu, a blednoucím už okem zřím pryč k přetichému břehu. A jen se ptám, zda zbude nám cos jako zář ta živá, jež těká tam, kdes byl tak sám a reflektor si zpívá. 24

1938
Mám ostré sklo a nevidím. Mám děti a jsem sám. Je přerván tok, jenž z dědů dob se do snů vléval nám. A přece mě nese na vlnách loď – vrak – anebo vor. Jsem bílý člověk nad hloubkou. Jsem Boha prázdný tvor. Tam blízko hučí známý jez, zde v nitru tmí se sráz. Ty na nebesích otče náš, ach, duše naše spas! 25

Píseň
Když hlava pobolívá, hra smyslů raněných, je v srdci víra živa, jíž večer na ně dých’. Až usnu, pod nebesy své dlaně sepne svět, a křivoklátské lesy mi chorál budou pět. 26

Má vlast
Tak zdravou máš barvu, ty milenko má, a přece jsi všecka jak zprůsvitnělá: to proto, že v duši až na dně mi dlíš, a zavru-li oči, jdeš blíže a blíž. Já nad hradem zřím tě v tvé tragice plát, jsi svítivý úběl, jenž na Špičák pad’, a Kolín a Radim, zde sad a tam dům, ten ostrov a ty stromy, to ticho a šum, to všechno je pravda, však spolu ti duch svůj kouzelný opsal, ty pohádko, kruh. Můj zámek, toť oblak, já zrcadlo vln, tvou barvou jsem nasák’, tvých zjevů jsem pln, a kdyby mi brali, čím dýchat a žít, přec tebe, má hloubko, mi nemohou vzít, a kdybych kdy musil, tvůj vyvrženec, dvůr ke dvoru bloudit jak žebrák a žrec, vždy byla bys, přísná ty soudkyně má, jak v tepaném kovu mi zpřítomněná. Své věrné už nepouštěj do světa víc, jen ty, kdo zas v touze ti spěchají vstříc: 27 chci zblízka tvou něhu i velebu tvou, tvou lásku chci ryzí. A nezdrobnělou! Já svátek ctím Duše – a dušiček ne. Mně sférou je muž, ne kde mužíček žhne. Mám rád, kdo zná hlavu, ne hlavinku vznést. Já zbožňuji zář a ne svíčičky hvězd – – Však jednou, až světlo mi ve hlavách vzplá, chci v loktech ti ležet... ty matičko má. 28

Zpívající mrak
V noční chvíli průsvitů bleskne zář. My byli tu, dřív než naše matky snad, vícekrát než jedenkrát. Je to pravda? Je to sen? Ale kde to bylo jen? Počkej, snad si vzpomenu. Nebyl to... kraj dolmenů? Nezpíval tam... zdroj a strom? Mramorový lesk’ se lom – Ne – To vlny stříkaly. Ne... A tma vše zahalí. Ale viď, to své, to tvé, nevidím přec po prvé? Jedni jsou, ti mají zrak nehybný a kalný tak, to jsou nováčci a jdou nezkušeni cestou svou – – Ale my se poznáme, my, kdo náhodou tu jsme, 29 my, kdo máme osudem, že si dlouho pobudem, my, jichž polibek se vtisk’ v jedno ze sta průchodisk, my, kdož v hříchu nevinném plynem, minem, nehynem, tak jak zpívající mrak, postřelený v letu pták, z jehož ran se rozhořev slétne květ a tryskne zpěv, aby v tichu zanikal a přec dál a dál, ba dál kvet’ a strádal, pěl a rost’, hmotně nadoblačný host. Vše se mění. Vše je tok. Všechna věčnost jeden rok... Nic a nic se nemění. Kde je smrt? Kde loučení? Ach, vy vůně, hudbo gest, tmo, kde vše mi světlé jest, rytme v srdci, hradbo slok, říčko, jež jsi splav a skok, oko, jež jsi pláč a smích, pýcho půtek prohraných, vzpomínko mých dětských her, větře v horách, hvězdo sfér, tvary z kovu, duho pěn, 30 mužné sny a kroky žen, všechno, vše, co mám tak rád, do vidění... nastokrát... 31

Revenant
Mám světlou víru, vracet že se budu, ať z mohyly, ať z podsvětí, což vím, chlad na prstech a v očích něco studu, že věci znám, jež lidem nepovím. Můj krok se přitlumí, byť bez koberce, tmou budu vidět, nechť i nerozžu, cíp roušky odhrnu, bych zahléd’ herce, vzduch Prahy pít si vyjdu na loggiu, pak budu stoupat v ulic šerojasu a vstoupím k nám – tak, jak by stín se mih’, a zvednu ke rtům kousek ananasu a pohladím si jednu z milých knih. Mne přitáhne, byť na kratičkou chvíli, spor o duši jak zazvonění dýk, mír pod svícnem a z okna pohled bílý, zpěv, který dozněl, nevyřčený dík; 32 verš přivábí mě v orosené kráse a myšlenka, již nedomyslil muž, i hlas mé dcerušky, když schovává se a volá Už... 33

Devisa
(11. března 1938)
Teď pádí tep a život ochabuje. Už nevzlétneš. Sám soběs přítěží. Zrak vyhaslý a mozek v olovu je – to pokud vítr do mlh nezaduje: jen poraněno, srdce vítězí. Když raněno, ty cítíš to jak vinu a v koutku výčitkou tvé hoře zní. Leč v žilách, když se rozlil pohár blínu, proč klesat v prach, proč kát se ze zločinů? Jen poraněno, srdce vítězí. Je raněno. A rána jeho pálí a v syčící je vkuto řetězy. Tvé tělo v močálech však omdlévá-li, ten jeden triumf bohové ti dali: jen poraněno, srdce vítězí! 34 Obsah
ROK MRTVÝCH7 OD 2. DO 14. ZÁŘÍ9 PÍSEŇ10 JEDEN ZA MNOHÉ11 ZE DNŮ HLUBOKÉHO MÍRU13 Z VELKÉ DOBY14 VŮDCŮM14 JEDEN ZA MNOHÉ15 NAŠE ŘEČ16 POZDRAVY17 LUDVÍKU VEVERKOVI17 JAROSLAV PRŮCHA18 EDUARDU KOHOUTOVI19 MY, NÁRODNÍ DIVADLO20 OHLASY21 Z KLAUSURY22 LYRIK24 193825 PÍSEŇ26 MÁ VLAST27 ZPÍVAJÍCÍ MRAK29 REVENANT32 DEVISA34
[37] České básně svazek osmadvacátý Otokar Fischer POSLEDNÍ BÁSNĚ
Obálka E. Miléna Vytiskla Akc. mor. knihtiskárna Polygrafie v Brně a vydal Fr. Borový v Praze 1938
E: jf; 2005 [39]