Revenant
Mám světlou víru, vracet že se budu,
ať z mohyly, ať z podsvětí, což vím,
chlad na prstech a v očích něco studu,
že věci znám, jež lidem nepovím.
Můj krok se přitlumí, byť bez koberce,
tmou budu vidět, nechť i nerozžu,
cíp roušky odhrnu, bych zahléd’ herce,
vzduch Prahy pít si vyjdu na loggiu,
pak budu stoupat v ulic šerojasu
a vstoupím k nám – tak, jak by stín se mih’,
a zvednu ke rtům kousek ananasu
a pohladím si jednu z milých knih.
Mne přitáhne, byť na kratičkou chvíli,
spor o duši jak zazvonění dýk,
mír pod svícnem a z okna pohled bílý,
zpěv, který dozněl, nevyřčený dík;
32
verš přivábí mě v orosené kráse
a myšlenka, již nedomyslil muž,
i hlas mé dcerušky, když schovává se
a volá Už...
33