Zpívající mrak
V noční chvíli průsvitů
bleskne zář. My byli tu,
dřív než naše matky snad,
vícekrát než jedenkrát.
Je to pravda? Je to sen?
Ale kde to bylo jen?
Počkej, snad si vzpomenu.
Nebyl to... kraj dolmenů?
Nezpíval tam... zdroj a strom?
Mramorový lesk’ se lom –
Ne – To vlny stříkaly.
Ne... A tma vše zahalí.
Ale viď, to své, to tvé,
nevidím přec po prvé?
Jedni jsou, ti mají zrak
nehybný a kalný tak,
to jsou nováčci a jdou
nezkušeni cestou svou – –
Ale my se poznáme,
my, kdo náhodou tu jsme,
29
my, kdo máme osudem,
že si dlouho pobudem,
my, jichž polibek se vtisk’
v jedno ze sta průchodisk,
my, kdož v hříchu nevinném
plynem, minem, nehynem,
tak jak zpívající mrak,
postřelený v letu pták,
z jehož ran se rozhořev
slétne květ a tryskne zpěv,
aby v tichu zanikal
a přec dál a dál, ba dál
kvet’ a strádal, pěl a rost’,
hmotně nadoblačný host.
Vše se mění. Vše je tok.
Všechna věčnost jeden rok...
Nic a nic se nemění.
Kde je smrt? Kde loučení?
Ach, vy vůně, hudbo gest,
tmo, kde vše mi světlé jest,
rytme v srdci, hradbo slok,
říčko, jež jsi splav a skok,
oko, jež jsi pláč a smích,
pýcho půtek prohraných,
vzpomínko mých dětských her,
větře v horách, hvězdo sfér,
tvary z kovu, duho pěn,
30
mužné sny a kroky žen,
všechno, vše, co mám tak rád,
do vidění... nastokrát...
31